Bilancování na prahu nového roku

25.12.2018 09:11

Pokud jde o prezidentské volby, lze říci, že naši spoluobčané rozhodli moudře? Nebo by Jiří Drahoš, viděno optikou dneška, byl lepším prezidentem? Drahoše podporovaly umělecké a intelektuální kruhy, Miloše Zemana spíše chudší obyvatelstvo z venkova. Tyto dvě skupiny se nemají v lásce... Která z nich během prezidentských voleb víc přikládala pod kotel?

Dělit voliče na „intelektuály“ a „ty druhé“ je nesmyslné. Znám řadu akademiků, kteří volili prezidenta Zemana – a znám také taxikáře, který volil profesora Drahoše. Rozdíl tkví spíše v něčem jiném: ti, kdo by byli tuze rádi považováni za „ty lepší“ se halasně hlásili k podpoře prof. Drahoše, aby na ně padl odlesk „intelektuálů“. Podobně před lety podepisovali tzv. „Výzvu vědců“ lidé, kteří s vědou nemají co do činění. S prezidentem Zemanem lze samozřejmě v řadě věcí nesouhlasit, právě v tom je však jeho největší přednost: lze totiž nesouhlasit s konkrétními výroky, s konkrétními, jasně uchopitelnými, argumenty. Jak nesouhlasit s výroky současného pana senátora, to opravdu nevím.

I v minulých dnech jsme řešili téma Miloš Zeman. Koncem roku znovu podpořil zrušení sankcí proti Rusku, na jaře naboural oficiální výklad „kauzy Skripal“ s tím, že Novičok se v Česku tak či tak vyráběl. Vzbudil tím pohoršení. Je Miloš Zeman vlastizrádce? Může si náš prezident dovolit chovat se v rozporu se „spojeneckými svazky“?

Slovo „vlastizrádce“ by nemělo být nadužíváno. Pokud bychom je chtěli vykládat skutečně doslova jako „trestní čin, který občan ČR spáchá ve spojení s cizí mocností“, pak bychom museli obviňovat kdekoho vlevo vpravo. Pokud bereme za vlastizradu rozvracení republiky, teroristický útok, teror nebo sabotáž ve spojení s cizí mocností, pak ji jistě prezident republiky nepáchá a celá diskuse je jen nezodpovědným šermováním velkými, dobře znějícími, slovy. To, že prezident republiky nejedná jen slepě jako prodloužená ruka Bruselu, je naopak dobře.

Komentátor Martin Fendrych navrhl, aby byl prezident Miloš Zeman ve spojitosti se svými veřejně pronesenými a velmi nelichotivými výroky na adresu BIS, obžalován pro velezradu. Má takový návrh racionální základ? Překročil Miloš Zeman jakousi linii, za kterou se nemá chodit?

Linií, za kterou by se nemělo chodit, je velkohubé pohánění ústavních činitelů „na súd do roka a do dňa“. Prezident Zeman se účastnil voleb, měli jsme možnost jej vyměnit – a přesto legitimně zvítězil. Nemusí se nám to líbit, můžeme s ním nesouhlasit a polemizovat, ale musíme výsledek svobodných voleb respektovat, nechceme-li „být jako oni“.

ODS, TOP 09, Piráti, STAN či KDU-ČSL jsou v opozici vůči vládě Andreje Babiše. Bojují tak mnohdy
o stejného voliče, který Babiše nemá rád a hledá stranu, která ho dokáže odstavit. Která
z dotyčných partají si v tomto směru letos polepšila? Proč právě ona by měla Babiše porazit?

Žádná. Ani jedna ze stran Demokratického bloku neudělala nic, co by nás přiblížilo demokracie, neboť všechny kopou jen za „liberální demokracii“, která s naší klasickou demokracií nemá co do činění. Při jejich neschopnosti se bohužel zatím může premiér Babiš porazit pouze sám. Zmíněné strany se navíc liší čím dál tím méně – rozdíl mezi ODS, TOP 09, STAN a KDU-ČSL pozná opravdu jen člověk, který se
o politické dění zajímá. Pouze Piráti coby horliví vnuci Karla Marxe mírně vyčnívají. Mají z celého peletonu nejblíže ke komunistům, byť si nejsem jistá, zda tím staré KSČM příliš nekřivdím.

Zlevněné jízdné pro důchodce a studenty, zvýšení důchodů, obědy zdarma pro školní děti. To vše prosazuje vláda Andreje Babiše. Rozhazuje a korumpuje voliče, nebo zjednává sociální spravedlnost? 

Nevím, jak pomůže dětem z nejchudších rodin, když se budou obědy platit z daní i všem ostatním dětem (kterých je přece jen většina). Mohli bychom diskutovat o tom, jak zařídit, aby se sociální příspěvky dostaly skutečně k dětem a nebyly zneužity dospělými členy rodiny. Mohli bychom diskutovat, jestli mají obědy dětem platit mecenáši, obce, kraje či stát z našich daní. Mohli bychom se ptát, zda je normální podporovat adopce na dálku, školy v Africe a komunitu v Banátu, když podle všeho existují v České republice děti, které – někdy třeba i kvůli nezodpovědnému chování svých rodičů a nebo kvůli nezaviněnému neštěstí – nemají na oběd. Celkově je nabobtnávání sociálního systému strašlivě nezodpovědné. Proč by se měli rodiče dítěte brát, slibuje-li stát, že se o matku samoživitelku postaráme my, daňoví poplatníci? S takovou politikou nás ovšem čekají neradostné pracovní důchody. Za ty slavné obědy zdarma zaplatíme účet sice s velkým zpožděním, zato i s tučnými úroky.

Silný důraz na sociální témata, který v poslední době vidíme ze strany babišova kabinetu, ukazuje poněkud odlišnou politiku od té, kterou Andrej Babiš nabízel v roce 2013, kdy cílil zejména na pravicové voliče. Změnilo se hnutí ANO?

Změnila se cílová skupina. Hnutí ANO dělá politiku zřejmě podle průzkumů. Kdyby bylo v koalici s ODS, patrně by dělalo politiku středopravicovou, v koalici s ČSSD dělá politiku levicovou. Z tohoto hlediska se nezměnilo vůbec v ničem, je stále stejným politickým chameleonem. Za její úspěch však může také neschopnost ostatních stran dělat reálpolitiku, neschopnost být s lidmi, a jejich arogance.

Obrovské množství exekucí dle sociologů ničí českou společnost. A spolu s nízkými platy nízkopříjmových vrstev způsobuje, že statisíce lidí žijí v neštěstí a bídě. Je v našem vymáhacím systému i s jeho horentními úroky něco shnilého? Či je to v pořádku a lidé mají být odstrašeni od zadlužení se?

Hlavní problém je v příčině zadlužování. Podle některých statistik se zadlužujeme nejčastěji kvůli koupi spotřební elektroniky, bílého zboží či automobilů. Je otázkou, kolik lidí se zbytečně zadluží a dostane se do exekuce kvůli neochotě počkat, šetřit – tedy jen proto, že chceme mít všechno hned. Poněkud jiná je situace u seniorů, kteří se údajně nejvíce zadlužují kvůli neuhrazení poplatků či – což je nejhorší –  kvůli ručení za své děti. Naopak není mnoho lidí, kteří by se zadlužili kvůli nejnutnějším životním potřebám. Zdá se, že ti, kdo musí hospodařit s málem, se naopak dokáží uskrovnit nepředstavitelným způsobem. Největší dluhy totiž podle posledních statistik mají třeba Pražané. Opět, jako u řady dalších problémů, je zjevně i zadlužování a následné exekuce důsledkem nefungování a rozbíjení rodin. Tam, kde funguje rodina a mezigenerační solidarita, exekuce hrozí výrazně méně často.

   
Právě kvůli exekucím tato část populace prý opouští směřování k Západu, věří tomu, co je považováno za dezinformace, a propadá extremismu. Lze se s tímto pohledem ztotožnit?

Obávám se, že jako „desinformace“ se dnes označuje zkrátka jen nepohodlná pravda.  Média se někdy chovají jako hloupý leč vychytralý žáček, který rodičům rozzlobeným ze stížností na třídní schůzce tvrdošíjně opakuje, že veškeré zprávy o jeho známkách z češtiny a matematiky jsou pouhé fake news. To, že lidé zoufalí, ti, jejichž hlas není slyšet, chtějí volit někoho, kdo jejích volání patřičně zesílí, je známé. Do jisté míry za to mohou tradiční strany, které se dnes při kampaních snaží zejména
o mediální dopad (a volí proto zcela podřadná a nesmyslná témata jako tzv. manželství homosexuálů, digitalizace, fake news a podobně), ale neplní svou hlavní funkci: agregaci zájmů a potřeb svých voličů. 


Jak se tento rok změnila situace českých důchodců? Nebyli na vrcholu mediálního zájmu, nicméně žije se jim lépe? Stejně tak naše zdravotnictví, mají dle Vás občané pocit, že je dostupnější, či kvalitnější?

Nositel Nobelovy ceny za ekonomii Angus Deaton nedávno správně říkal, že sice máme stále lepší přístroje, ale zároveň kvůli nim docela zbytečně diagnostikujeme nemoci, které by pacienta dost možná nikdy v plné síle neohrozily. Na straně jedné tak naše medicína umí takřka zázraky, na straně druhé je pobyt v nemocnicích mnohdy dobrodružstvím: málokde se člověk setká s tak neutěšenými hygienickými podmínkami a takovými bezpečnostními i zdravotními riziky jako na některých odděleních nemocnic. Ve zdravotnictví tak bohužel stále častěji platí principy „známostní ekonomiky“: obyčejný člověk (a takových je nás drtivá většina) má celkem právem pocit bezmoci a beznaděje. Naši důchodci se jistě lépe nemají, ceny spotřebního zboží či nájmů rostou rychle, poměr průměrné penze k průměrné mzdě postupně klesá. Ve všech vyjmenovaných bodech se jedná o klasické smutné příznaky vítězství sociálního státu nad trhem.

A jak se žije mladým rodinám? Dělá stát dost pro to, aby nemusely matky obracet každou korunu? Nebo jsou naopak některé kroky státu nadbytečné?

Trestuhodné je neustálé nahrazování úplné rodiny železnou paží státu. Stát mou generaci žen přímo vybízí k tomu, aby se místo na muže – budoucího otce svých dětí – spoléhaly na „železnou paži státu“. Zároveň i v letošním roce rostla snaha posílat maminky co nejdříve do práce, brát malé děti co nejdříve do školek a nechávat je v českém školním systému co možná nejdéle. Nejlepší, co by stát mohl udělat, je neplést se mezi manžele a mezi rodiče a děti. Kdykoli supluje, byť i v dobré vůli, rodinné vazby, ten křehké vztahy mezi maminkou, tatínkem a dítětem narušuje. Potřebujeme rodiny, ne umělé, státem vydržované, svazky prapodivného charakteru.

Stále jsme nepřijali euro. Ministerstvo financí a Česká národní banka totiž opět doporučily vládě prozatím nestanovovat cílové datum vstupu do eurozóny, tedy přijetí eura a vláda se rozhodla doporučení uposlechnout. Je to dobře, nebo by nám s eurem bylo lépe?

Pád do eurozóny jsme naštěstí zatím odvrátili, je to pro nás skvělé. Přijetí eura by mělo výrazně negativní dopad právě na domácnosti seniorů či mladých rodin, neboť přirozené zdražování by snižovalo reálný příjem. Navíc nedává smysl vstupovat do rozpadajícího se, nefungujícího klubu. Přijmout dnes euro by bylo podobně hloupé jako koupit si místenku na potápějící se Titanic jen proto, že chceme „být na palubě“. Vláda a ČNB se proto tentokrát rozhodly rozumně. Po eurovolbách v příštím roce – a po jmenování nové Komise – však můžeme očekávat mohutnou vlnu propagandy. Šéf Evropské centrální banky jednoznačně požaduje, abychom do eurozóny vstoupili. Budeme tak vystaveni jednak spršce sladkých slibů, jednak velkému politickému tlaku. I proto je nezbytné, abychom si vyjednali tvrdou a ničím nevyvratitelnou výjimku z údajné povinnosti přijetí eura.

V nedávné době zde vznikla politická strana, která chce Česko pozvednout díky technologickým inovacím. Jde o iluzi, nebo o svého druhu reálnou možnost? 

Technologickým pokrokem jako řešením na cestě do nového lepšího světa se oháněli už normalizační komunisté. To není nic nového a je asi ztrátou času poskytovat takovým straničkám pozornost.

Jak se vlastně má naše země postavit k věcem, jako je umělá inteligence, nahrazování lidských pracovníků roboty? Jde o nevyhnutelný proces, nebo o mýtus? Ať tak, nebo tak, jak našim lidem zajistit práci?

Roboti jsou docela obyčejné stroje – a stroje lidskou práci někdy nahrazují, někdy doplňují. Plašení umělou inteligencí inteligentní není, problém je spíše na straně zcela přirozené hlouposti některých. Je zřejmé, že přirozený technologický vývoj bude svět vždy měnit, na druhou představy světa bez lidské práce jsou po staletí jen sci-fi. Ostatně, už v roce 1930 psal slavný ekonom John Maynard Keynes, že lidé budou ve 21. století pracovat jen tři hodiny denně – jaká je realita víme sami. Nejde zároveň o to, aby práci lidem zajišťoval stát, to nikdy nedopadá dobře. Spíše je potřeba nebrat práci – jak říkáte – našim lidem a nedávat ji zahraničnímu kapitálu tam, kde to není nezbytně nutné. Bylo by smutné, kdybychom stejně jako např. Německo začali hledat zahraniční učitele, lékaře či zdravotní sestry
v zahraničí.

Jaký byl pro Českou republiku končící rok 2018? Co byste přála Česku a Čechům do roku 2019?

Slavnostní rok 2018 byl rokem neustálých bojů za zachování hodnot. Vedli jsme bolestné zákopové války za zachování identity a důstojnosti člověka, rodiny a národa. Dobré je, že žádný z těchto bojů není ještě zcela prohraný. Ozvalo se hodně – a silných – hlasů proti tzv. Istanbulské úmluvě, v otázce definice rodiny vyhrává zdravý rozum, v otázce národní se zatím podařilo zabránit experimentování s migrací. Špatné je, že jsme tyto boje vůbec museli vést. A ještě horší je, že se bitva změnila v úmornou zákopovou válku, v neustálé brodění se bahnem. Přesto je zřejmé, že pravé hodnoty mohou sice prohrát třeba na celá století, ale nemohou nikdy prohrát s konečnou platností.

Do roku 2019 si přeji, abychom zůstali suverénní Českou republikou a abychom v roce 100. výročí české měny neprodali naši korunu za euro. Nic z toho není samozřejmé a nic z toho nemáme nadosmrti zajištěné. Přála bych nám také, aby přece jen i nadále vítězil zdravý rozum nad zpupností těch, kdo se považují za „lepší“, aby se nevytvářely umělé příkopy mezi mladými a staršími, mezi městem a vesnicí, mezi zaměstnanci a zaměstnavateli. I když se na mnoha věcech nedokážeme shodnout, jsme jedna republika a jeden národ, musíme držet spolu.