Budování státu

10.01.2020 14:15

Osmičkové a devítkové roky vystřídal na první pohled fádní letopočet s nulou na konci. Potká-li se deficit národních výročí s inflací novoročních projevů, vyjde najevo, jak málo jsme udělali pro nalezení nejmenšího společného jmenovatele naší země. Uplynulé dva roky ukázaly, že se dokážeme společně dojímat, radovat a truchlit nad minulostí. Jsme ale poněkud rozpačití, máme-li se bez berličky historie dívat do nového roku sami za sebe. Všechny novoroční projevy se proto letos shodly na jedné tezi: máme se dobře. Ba co více – máme se nejlépe v historii.

Aby bylo ještě lépe, představil předseda vlády ve svém novoročním projevu Národní investiční plán přirovnávaný k proslulé knize Jana Antonína Bati „Budujme stát pro 40 milionů“. Cílem „budování státu“ bylo podle Bati připravit stát „hospodářsky na příští vzrůst obyvatelstva tak, aby v bohatém, silném Československu mohlo nalézti obživu 40 milionů obyvatel.“ Dnes by tomu odpovídala republika s 25 miliony obyvatel; Národní investiční plán hovoří střídměji o „Zemi budoucnosti pro 11 milionů lidí“.

Nejznámější pasáže Baťova Budování státu se stejně jako Národní investiční plán zabývají infrastrukturou. Baťův a Babišův plán se v lecčem liší, výchozí podmínky jsou však obdobné. V roce 1938 na území dnešní České republiky mohli motoristé používat zhruba 53 tisíc kilometrů silnic, dnes kolem 56 tisíc. Průměrná rychlost, kterou se v republice Baťových snů mělo po těchto silnicích jezdit, byla 60 kilometrů. V dnešní realitě máme silnice první třídy, na kterých není výjimkou průměrná rychlost 50 kilometrů za hodinu. Slavná autostráda spojující západ a východ Československé republiky měla umožnit cestu z Chebu do Jasiny za pouhých deset hodin. Stejná trasa, ovšem napříč třemi samostatnými státy, trvá v roce 2020 stále ještě o polovinu déle.

Všechny novoroční projevy se zdravě kriticky stavěly k údajné „klimatické krize“. Také Baťa se zabýval otázkou sucha. Nehovořil ovšem o krizi, nýbrž o zcela přirozeném stavu naší země: ostatně, podle Bati spadlo v Československu třicátých let průměrně 500 mm srážek ročně; Český hydrometeorologický ústav oproti tomu udává pro rok 2018 roční srážkový úhrn 522 mm. Silniční dopravu chápal Baťa jako základ pro zdravé a fungující hospodářství. Československu proto naordinoval snížení ceny benzinu a povinného ručením rozšíření automobilové sítě, a především zlevnění automobilů a zvýšení jejich prodejů. Zelená politika dnešní evropské reality naopak vyzývá ke zdražování paliv a omezení dostupnosti automobilů. V Baťově světě mělo mít Československo přímo leteckou linku do Číny, Severní Ameriky, Japonska, Kapského města a Jižní Ameriky. Osmdesát let poté existují pouze první dva spoje. Obdobně se nenaplnil ani Baťův plán obchodních letišť v každém okrese: jen stěží si umíme představit, že by v době protiuhlíkového křižáckého tažení obstály plány na letiště v  Turnově či Trutnově.

Zatímco tvorbu „pracovních táborů“, které Baťa převzal z plánů amerického prezidenta Roosevelta, bychom dnes patrně nepodpořili, jeho volání po soukromém podnikání je stále aktuální. Stále platí, že „soukromému podnikateli je třeba ponechati dosti volného místa k rozletu, stejně jako toto místo potřebuje každé letadlo. Naši podnikatelé jsou přivázáni k nesčetným kozím kolíkům ve formě předpisů, zákonů, daní, cel, měny sociálních břemen, obchodní politiky, milionů drobných politických zájmů a berních šikan, nesmyslně drahého dovozu a nedostatečných dopravních prostředků
a dopravních cest. Je snadné zahrnovati je pak výtkami neschopnosti a nehybnosti.“
Tehdy stejně jako dnes však chybí chuť, odvaha a politická vůle přivázaného Promethea odpoutat. 

Kdyby Baťovo Budování státu končilo budováním infrastruktury, bylo by srovnání s Národním investičním plánem celkem ospravedlnitelné. Baťa ovšem pokračoval dále – a právě toto pokračování je pro třicetiletou Českou republiku důležitější než prostý výčet investičních akcí. Jestliže prezident Zeman ve svatoštěpánském projevu hovořil o pomalosti našich soudů, Baťa psal: „Čím více zákonů, tím méně právního pořádku a jistoty. Čím větší rychlost ve výrobě zákonů, tím kratší jejich trvání
a větší chaos.“
Právní nejistotu naší doby nejlépe ilustruje zákon o daních z příjmu, který byl za 27 let samostatné existence České republiky změněn sto sedmdesát třikrát.

Hlásíme-li se v roce 2020 skutečně k odkazu bratří Baťů, neměli bychom k Budování státu přistupovat jako ke švédskému stolu, ze kterého si vezmeme jen to, co se nám momentálně hodí. K budování státu je třeba střídmost a soudnost. Vědomí, že nepracujeme na cizím, ale na svém. K budování státu je však také zapotřebí společný cíl, neboť „státy se rozpadají, jakmile ztratily svůj cíl, svou myšlenku. Jakmile vedoucí a odpovědní lidé a jakmile všichni bezejmenní a poctiví pracovníci nevědí, proč pracují a k čemu mají směřovati, pozorujeme na celém národě zlenošení, zmalátnění, úpadek.“

Baťa dvacet let po vzniku samostatného Československa hrdě psal: „stojíme před Evropou, která ví, že dovedeme vládnouti sobě a že dovedeme spolupracovati s ostatními. Skončili jsme svá léta učednická. Složili jsme s úspěchem zkoušky. Naše učednická doba je u konce.“ Předseda poslanecké sněmovny ve svém novoročním projevu oproti tomu uvedl, že jsme „stále ještě neusazenou demokracií“. Jistě, ve 21. století opouštějí děti rodné domy později než v Baťových časech. Přesto bychom se měli rozhodnout, jak dlouho ještě se chceme považovat za učně s neusazenou demokracií. Možná už nazrál čas skládání baťovské mistrovské zkoušky.

(MF Dnes, 9. 1. 2020)