Československá ekonomika byla v listopadu 1989 dlouhodobě nemocná, ale neumírala

07.11.2019 05:48

Jedním z mýtů, které souvisejí se změnami po listopadu 1989, je to, že fungovaly podniky a ekonomika šlapala. A co se stalo potom? Má se tím naznačovat, že poté vše zkrachovalo, skončilo, zavíraly se podniky a někteří politici dokonce neváhali používat slova o rozkradené nebo spálené zemi. Byla ale opravdu předlistopadová ekonomika v dobré kondici?

 

Profesor Ota Šik ve své vzpomínkové knize nazvané Jarní probuzení – iluze a skutečnost píše: „Když jsem studentům Vysoké škole ekonomické, kteří by přece jenom k hospodářství měli mít nejblíže, ve své přednášce 15. prosince 1989 vypočítával ekonomické zaostávání Československa pomocí objektivních faktů, viděl jsem překvapení a úžas na jejich obličejích. Jistě už slyšeli o zaostalosti, ale že je tak strašná, to si neuměli představit.“

Takový byl pohled ekonoma spjatého s pokusy o ekonomickou reformu pražského jara, který poté v exilu působil na západních zahraničních univerzitách. Opravdu jsme tehdy netušili, jak na tom československá ekonomika je?

Ekonomové i politici věděli

„Ekonomové to věděli. Věděli to ze studií, jak zahraničních, tak domácích. Vzpomeňme třeba na tým ekonoma Valtra Komárka. Naše ztráta na ekonomiky RVHP nebyla tak veliká jako ztráta v rámci západních trhů. A důsledky této situace pociťujeme dodnes, přinejmenším na našich výplatních páskách,“ soudí host pořadu, ekonomka Hana Lipovská.

O tehdejších problémech ale věděli i vedoucí komunisté ve státě, ovšem problémy nacházeli jinde, než kde ve skutečnosti byly.  „Kořeny problémů socialistické ekonomiky, nebo chceme-li plánované centrální ekonomiky, byly dva: zrušení tržních cenových signálů a zrušení soukromého vlastnictví. S tím souvisela i ona tzv. měnová reforma z roku 1953,“ konstatuje Lipovská.

Znárodňování začalo už po roce 1945. Během čtyřiceti let komunistického vedení státu došlo i na likvidaci soukromého vlastnictví, nedocházelo k investicím do průmyslu, vědy a výzkumu a tudíž se Československo stále hlouběji propadalo až k naprosté nekonkurenceschopnosti především na západních trzích. Připomeňme, že důsledky pociťovali občané každodenně.

Dlouhodobě nemocná ekonomika

Centrální plány byly údajně slepou uličkou. „Výsledkem je de facto stagnace, protože statistický hospodářský růst je beze zbytku pohlcován růstem nadbytečných a neužitečných zásob a růstem rozestavěnosti. Dříve či později přijde čas zúčtování, který ukáže, že nynější režim udržoval snesitelnou životní úroveň pouze za cenu žití z podstaty a na úkor budoucnosti,“ píše Karel Kühnl v exilovém Tigridově Svědectví v roce 1989.

Čas zúčtování opravdu přišel, ale bohužel pro nás pro všechny. A to i přesto, že díky dobré počáteční kondici československé ekonomiky po 2. světové válce naše ekonomika padala pomalu, říká ekonomka. Československo tak čekala nezbytná zásadní ekonomická transformace v 90. letech. Do současnosti nám ale jako jisté neblahé dědictví zůstává ne zcela optimální struktura průmyslu a mzdy, které zdaleka nedosahují mezd třeba v sousedním Rakousku nebo Německu.     

Na otázku, jestli byla Československá socialistická republika v listopadu 1989 v dobré kondici, Lipovská odpovídá: „Nebyla, byla dlouhodobě nemocná. Ale přece jenom neumírala. Byla naděje, že při dobré léčbě může vstát skoro z mrtvých, a to se podařilo. Tento mýtus, který přetrvává, je zřejmě živen těmi, kteří chtěli vést ekonomiku jinak a po svém.“

 

plus.rozhlas.cz/ceskoslovenska-ekonomika-byla-v-listopadu-1989-dlouhodobe-nemocna-ale-neumirala-8098956