Chrám i tvrz - ke stému výročí Československa

28.10.2018 00:07

Slavíme výročí dne, kdy se náš odvěký sen stal skutečností. Sto let od položení základního kamene našeho rodinného domu. Po celá staletí bydleli jsme jinde – tu skromněji, tu okázaleji, někdy na cizím, někdy s cizími. Sto let v životě našeho národa je nepatrně málo. Sto let v životě domu není mnoho. Ten dům jsme nenavrhli ani nepostavili. Neplatili jsme náklady stavby. Jsme jen jeho dědici.

Víme dobře, že některé trámy jsou povoleny, víme, kterými škvírami v oknech fouká, známe prkna prolezlá červotočem, víme o každé prasklině ve zdi. S obdivem se v jiných ulicích a jiných městech otáčíme za výstavnými vilami, a přece se stále vracíme domů, protože právě zde a nikde jinde stojí náš rodný dům. Dům, který má prý kdesi v základech zakopán poklad. Dům, který musíme předat další generaci v co nejlepším stavu. Dům, který nebyl, není a nikdy nebude na prodej.

Oslavujeme výročí československého rodinného domu právě tak, jako se oslavují výročí divadel, muzeí, mostů a chrámů. Oslavujeme výročí domu, nikoli rodiny, která jej po pět generací obývá. Oslavujeme výročí domu, který byl svědkem svateb, početí, zrození, křtů, slz i smíchu, hádek i radosti, modliteb i kleteb, úkladných vražd i šťastného stáří. Mnohokrát v dějinách byli jsme v našem vlastním domě jen nezvanými hosty, ale přesto jsme po celá staletí zůstali trojjediným národem Čechů, Moravanů a Slezanů. Dnešní centenium je tak oslavou znovupřevzetí zodpovědnosti za náš dům, za náš národ.

Milující otec by chtěl předat rodový dům, znak a podnik svému synu, aby v jeho práci našel pokračování. Chtěl by, aby se syn méně dřel. Chtěl by, aby jeho syn mohl svou energii soustředit nikoli na boj o samu existenci rodinného majetku, nýbrž na každodenní bitvu o jeho rozšíření a znásobení. Jen málokterému otci se jeho touha vyplní. Má-li syna schopného a dobrého, nepřeje mu často doba. Je-li doba příhodná, nepřeje rozmachu lenost rozmazleného potomka.

Pět generací žilo v novém domě českého národa během uplynulého století. Dvacet let prý trvá, než se zrodí a doroste jedna generace. Dvacet let trvala první republika ukončená mnichovskou zradou, dvě dekády ohraničují symbolická data let 1948 a 1968, dvě dekády čekalo Československo na pád Železné opony, dvě dekády plné a neokleštěné suverenity jsme zažili od Listopadu do Lisabonu. Každá generace musela znovu usilovat o vládu nad naší zemí. Není to úkol ani lehký, ani vděčný, neboť nikdy v dohledné době nenalezne konce.

Před dvaceti pěti lety sestěhovali jsme se v našem domě do jiného bytu. Menšího, ale hlavně vlastního. Sami se celé čtvrtstoletí staráme o opravy i přestavby, sami sekáme svůj díl trávníku, sami se snažíme udělat z domu domov. Máme dobré sousedy, se kterými se shodneme lépe než s kýmkoli jiným v naší ulici. Čím dál tím více však musíme při každé činnosti skládat účty uličnímu výboru, čím dál tím častěji za klíčovou dírkou tušíme naslouchající domovní důvěrnici. Čím dál tím rázněji musíme připomínat, že náš dům má plot, abychom naši rodinu ochránili od nenechavců. Čím dál tím obezřetněji musíme hlídat klíč od domovních vrat.  Čím dál tím bolestněji si uvědomujeme, že je náš dům uvnitř rozdělen.

Je rozdělena a rozdělována politická scéna, je rozdělena a rozdělována akademická obec, je rozdělena a rozdělována církev, jsou rozděleny a rozdělovány rodiny. Hledáme a vytváříme umělé příkopy, hrajeme falešnou hru na „my“ a „oni“, na město a venkov, mladé a staré, vysokoškoláky a nevysokoškoláky, ty, kdo volí „správně“ a ty, kdo volí „špatně“. Přestali jsme naslouchat hlasu rozumu a začali jsme se opájet cizími utopickými vidinami. Ztratili jsme odvahu bojovat a začali jsme se podvolovat, vyměnili jsme češství za světáčkovství. Chceme-li náš zděděný dům udržet, musíme se vrátit ke prutům Svatoplukovým. Ne k uniformám, ne k pochodům, ne k bezduché mechanické jednotě, ale k svornosti.

Národy neumírají. Národy se neustále obrozují a obnovují jako bájný pták fénix. Umírají a rodí se jenom státy. Kdyby náš národ za sto, dvě stě či tisíc let stál nad katafalkem potaženým trikolórou, kdyby se katedrálou Svatého Víta rozléhalo místo Te Dea Dvořákovo Rekviem, co bychom jako pozůstalí chtěli slyšet z úst smutečního řečníka? Chtěli bychom poslouchat žalozpěv nad pádem velkého domu? Chtěli bychom poslouchat o tisícerém selhání, hádkách a půtkách, o zradách a záštích, o nevěrách a záletech? Chtěli bychom snad raději naslouchat falešnému chvalozpěvu předčítanému z tuctové příručky pro řečníky čtvrtého řádu? Chtěli bychom slyšet dlouhé prázdné projevy pokryteckých řečníků, kteří se zajímají více o závěť než o člověka? Ne. Stačilo by nám slyšet jednu jedinou větu: „Dobrý boj bojoval, běh dokončil, víru zachoval.“

Ať má naše republika vyměřeno další staletí, nebo tisíce let, náš drahý národ český neskoná. Možná budeme ještě mnohokrát vězni ve vlastním domě, možná budeme ještě mnohokrát čelit pokusům o vloupání, možná budeme ještě mnohokrát z našeho domu vyhazováni, možná se ještě mnohokrát přestěhujeme do těsnějších kvartýrů či přepychových vil. Ať nás však čeká cokoli, náš národ pekla hrůzy slavně překoná.

Svatý Václave, Svatá Anežko Česká, Svatí Cyrile a Metoději, orodujte za nás!