Deset let ekonomického sci-fi

(MF Dnes)

Rozdíl mezi běžnou recesí a hospodářskou krizí nespočívá pouze v tvrdosti dopadu na ekonomiku
a jednotlivé domácnosti, ale především v důsledcích pro ekonomické prostředí. Každá velká krize jako by byla novou Dantovou bránou, kterou se vstupuje do zcela nového světa. Právě před 145 lety, na Černý čtvrtek 18. září 1873, začala pádem americké banky Jay Cooke & Company první celosvětová hospodářská krize. Takzvaná Dlouhá deprese trvala takřka dvě desetiletí a převedla svět z doby tradiční na zemědělství orientované ekonomiky do ryze průmyslové éry. První globální hospodářská krize byla také živnou půdou pro šíření Marxových tezí. Ostatně, Tomáš Garrigue Masaryk ve své Otázce sociální psal, že jej ke studiu národního hospodářství (a Marxe) vedl právě finanční krach.
O půlstoletí později předznamenal Černý čtvrtek 24. října 1929 nejen Velkou depresi, ale také epochu státního intervencionismu a bezprecedentního zadlužování pod taktovkou učení Johna Maynarda Keynese a jeho epigonů. Před deseti lety, po začátku Velké recese, jsme si však jen těžko dokázali představit, že právě procházíme Dantovou branou do zcela nového ekonomického světa za zrcadlem.

Náš nový ekonomický svět byl do té doby znám snad jen profesorům ekonomie, kteří při zkouškách slýchali od nervózních a špatně připravených studentů nesmysly o záporných nominálních úrokových sazbách nebo nakupování státního dluhu centrálními bankami. Ocitli jsme se rázem v  ekonomickém sci-fi, které jako by psali propadlíci zcela nedotčení byť jen základními znalostmi ekonomické teorie. Velká recese totiž povýšila školácké ekonomické chyby na oficiální hospodářskou politiku.

Když hovořil ministr Rašín v Národním shromáždění o záporných úrokových sazbách, všichni chápali, že se jedná toliko o vtip. Nikdo si nedokázal představit ekonomické perpetuum mobile, ve kterém by věřitel dlužníkovi za úvěr platil. Dnes, v době pokrizové, jsou v eurozóně úrokové sazby záporné již celých 56 měsíců. Původně chtěly centrální banky zápornými sazbami donutit obchodní banky k ochotnějšímu poskytování úvěrů podnikům. Levné peníze měly údajně podpořit růst investic i celé eurozóny. Ve skutečnosti však některé obchodní banky začaly přenášet záporné úrokové sazby na větší vkladatele. Německo či Irsko se tak vrátily do raného věku bankovnictví, kdy se bankám platilo za možnost bezpečné úschovy úspor. Nízké úrokové sazby se dotkly i českých střadatelů – např. na běžných účtech klesaly během uplynulé dekády z původních 0,9 % v září 2008 postupně na dnešních 0,11 %, teoretická ztráta zisku z vkladu 100 000 Kč tak činila zhruba pět tisíc korun.

Nízké úrokové sazby nás zároveň motivovaly k vyššímu zadlužování: celkový dluh českých domácností se v letech 2008–2018 téměř zdvojnásobil z 840 miliard na 1 600 miliard korun, alespoň jeden úvěr přitom splácí více než tři miliony Čechů. Samotná eurozóna ovšem navzdory levnému euru přešlapuje stále na místě. Zatímco členské státy Unie, které neplatí eurem, zvýšily v krizové dekádě svůj hrubý domácí produkt o 21 % a členové Evropského sdružení volného obchodu (Island, Norsko, Švýcarsko – lichtenštejnská data zatím nejsou k dispozici) dokonce téměř o 40 %, eurozóna vzrostla pouze o 16 %,

Rozdíl mezi zápornými úrokovými sazbami v eurozóně a nízkými, nicméně kladnými úrokovými sazbami na českém bankovním trhu navíc přilákal už na jaře roku 2015 investory, kterým se díky kurzovému závazku České národní banky vyplatilo nakupovat české státní dluhopisy. V letech 2015–2017 si tak naše vláda poprvé v historii půjčovala za záporné úrokové sazby, neboli za své zadlužování dostávala od investorů zaplaceno. Nejednalo se o odměnu za naši „skvělou“ hospodářskou politiku, nýbrž o jistý bonus pro zemi, která se nenechala zlákat zrádnými svody eura.

Každý student ekonomie se záhy naučí, že centrální banka musí být nezávislá na vládě, aby nenakupovala vládní dluhopisy a nevehnala tak zemi do hyperinflace. I toto pravidlo bylo během krize zašlapáno do země. Evropská centrální banka začala v rámci kvantitativního uvolňování prostřednictvím svých poboček – například řecké či slovenské centrální banky – vykupovat vládní dluhopisy. Německá centrální banka toto zjevné porušení ekonomických dobrých mravů a především evropské legislativy napadla nejprve u německého ústavního soudu a posléze u Evropského soudního dvora. Soudní rozhodnutí bylo jednoznačné: plňte literu, nikoli ducha zákona! K porušení pravidel by prý došlo, jen pokud by centrální banka koupila dluhopisy přímo od vlády. Pokud vláda dluhopisy prodá obchodní bance, od které je centrální banka následně odkupuje, je vše v nejlepším pořádku. Nájemce vraha není vrahem.

Pád Lehman Brothers se stal symbolem krize, která má své kořeny hluboko ve století dvacátém, její důsledky však budeme bolestně pociťovat ještě dlouho ve století jedenadvacátém. Nezměnil se vůz, který řídíme, nezměnily se fyzikální zákony, kterým podléháme, změnila se však pravidla silničního provozu a s nimi i vozovka, kterou nám někdo zrádně vyměnil za ledové kluziště. Úkolem pro další dekádu tak bude probudit se z ekonomické noční můry a vrátit se zpět na suchou silnici, zpět k dobře známým a staletími ověřeným ekonomickým pravidlům.