Karl Marx stále živý

07.05.2018 10:43

(Týden)

 

Marx prý říkal, že není marxistou. Nechtěl být považován za jednoho z mnoha socialistických ekonomů: chtěl se stát novým Adamem Smithem, symbolem celé jedné ekonomické školy. Dvě stě let po jeho narození je zřejmé, že se mu to – bohužel – podařilo.
Podstatou ekonomického teoretizování Marxových epigonů je pracovní teorie hodnoty. Stejně jako jejich guru i oni stavějí práci proti kapitálu, mzdy proti zisku a zaměstnance proti zaměstnavatelům. Marx v roce 1865 požadoval "všeobecné zvýšení mezd, které by vedlo k poklesu všeobecné míry zisku, aniž by vzrostly ceny zboží". Už tehdy volal po "omezení pracovní doby". Chválil přitom odbory, které se podle něho "dobře osvědčují jako střediska odporu proti kapitalismu", nicméně vyzýval zároveň ke "konečnému osvobození dělnické třídy – k definitivnímu odstranění námezdního systému".
Uplynulo půl druhého století, a my s údivem čteme čerstvé požadavky našich odborových svazů, které jako by pokračovaly tam, kde Marx před sto padesáti lety skončil. Také ony chtějí další zkracování pracovního týdne (o dvě a půl hodiny), také ony volají po dalším, za posledních pět let šestém zvýšení minimální mzdy (tentokrát na 13 700 Kč).
Může někdo něco namítat proti úsilí o zvyšování mezd a životní úrovně českých zaměstnanců? Můžeme stát v cestě snaze dohnat a předehnat Německo? Vždyť průměrná česká mzda (na kterou dvě třetiny zaměstnanců vůbec nedosáhnou), představuje sotva šedesát procent průměrné mzdy německé. Dokonce i průměrná mzda dolní třetiny Němců s nejnižšími příjmy je o třetinu vyšší než mzda průměrného Čecha. Nejsou snad požadavky dnešních Marxových žáků zcela logické a plně oprávněné?
Mzdy mohou růst jen třemi cestami: buď na úkor vysokých cen, nebo na úkor zisků, nebo díky růstu produktivity. Růst mezd spojený s růstem cen by zaměstnancům v ničem nepomohl. Roztočení mzdověcenové spirály by vedlo jen k přerozdělování od věřitelů k dlužníkům, od těch, kdo spoří, k těm, kdo se zadlužují. Růst mezd na úkor zisků byl a je pravou, ovšem zcela pomýlenou cestou Marxovou.
Můžeme se spolu s Marxem dívat na zaměstnance jako na člověka, kterého si kapitalista najímá coby pracovní sílu ke svému kapitálu. Můžeme se však úplně stejně dívat na kapitalistu jako na člověka, od kterého si zaměstnanec půjčuje kapitál. Zaměstnanec bez kapitálu by nemohl vykonávat svou práci. Kapitalista bez zaměstnance by jen stěží mohl podnikat. Zaměstnavatel a zaměstnanec se vzájemně potřebují, jeden bez druhého nemůže existovat.
Marxistické a neomarxistické třídní boje hloubící příkopy mezi prací a kapitálem naše hospodářství pouze poškozují. Jediná cesta k růstu mezd a bohatství země je cesta nemarxistická, cesta zvyšování produktivity. Produktivita však může růst jen tam, kde práce a kapitál působí společně, nikoli proti sobě. Tam, kde systém nebere nadměrnými daňovými břemeny zaměstnancům chuť pracovat a zaměstnavatelům chuť podnikat. Československý komunismus 50. let nutnost růstu produktivity chápal natolik dobře, že ji dokonce vepsal do svých zákonů. Produktivita každého hospodářství, které se v historii k Marxovi hlásilo, však nakonec vždy neodvratně klesala. Dnes, dvě stě let po Marxově narození, sto padesát let po vydání Kapitálu a sto let po Velké říjnové socialistické revoluci můžeme zároveň zvolat nejen "Marx je mrtev!", ale také "Všichni jsou marxisti!" – a v obou případech budeme mít pravdu. Marx jako ekonom, k jehož učení se více či méně rétoricky hlásili socialisté všech stran během bouřlivého 20. století, je skutečně mrtev. Zemřel pod troskami železné opony, zavalila ho berlínská zeď, byl poražen svým největším protivníkem: kapitalismem.
Marxismus však Marxe přežil a v nejrůznějších nových ekonomických podobách čile vzkvétá. V uplynulých dekádách byly Marxovy spisy štítivě vyřazovány z knihoven. Pokud nechceme přenechat ekonomii marxistům a marxovcům, nezbývá nám než Marxe číst a kriticky se proti němu vymezovat. Cesta od svobody a trhu k diktatuře a socialismu je totiž velmi krátká a lákavá. Cesta zpět je však dlouhá a trnitá.