Ke spořivosti povzbuzovat

07.02.2020 09:44

Když Dobrovský s Jungmannem obrodili český jazyk, když Karel Hynek Mácha dopsal svůj Máj, chyběl k dokonání národního vzkříšení už jen jeden dílek: obroda ekonomická. Čeští hospodáři si brzy začali uvědomovat, že sebevědomý národ nemůže obstát bez vlastního kapitálu. V polovině 19. století tak
i u nás pod vlivem myšlenek německého liberálního ekonoma Schulze-Delitzsche  začaly vznikat první peněžní družstva, záložny či kampeličky.

Začalo to ve Vlašimi, snad o májovém nedělním odpoledni, kdy krupař Vojtěch Červ a mistr obuvnický Jan Pláteník seděli nad čtvrtým číslem časopisu Posel z Prahy. Zaujal je článek o tzv. záložních kasách:

„Kdyby měl ku příkladu krejčí o několik zlatých více do řemesla, mohl by si zakoupiti látek; rozumí se, že by je z první ruky laciněji dostal, že by měl lepší profit, že by si spíše něco stranou mohl uložiti a tak vždy zámožnost svou zvětšovati. I posloužilo by zvláště našim městům dobře, kdyby se jim zaopatřily prostředky, aby mohla volněji dýchati, neboť je v našich městech veliká bída jak mezi řemeslníky, tak
i mezi gruntovníky.“

Středočeská Vlašim jejich doby byla bičována apokalyptickými katastrofami. Válka po sobě ve třicátých letech zanechala dědictví cholery následované neúrodnými roky, sérií požárů i povodní. Část občanů propadla hazardu, další upadli do spirály lichvy, takže v kronikách té doby čteme, že „občané města a okolí od r. 1865. neúrodnými lety tak stiženi jsou, že největší část kontribuentů žijí
v neslýchané nouzi a bídě, že nejsou s to, c. k. daně platiti, tak že mnozí z nich prodali poslední svou
k výživě potřebnou zásobu bramborů, a někteří i nejpotřebnější šat, aby jen poněkud
c. k. daně zapravili.“

Právě za těchto okolností založilo v neděli 14. března 1858 sedmnáct vlašimských občanů vůbec první českou záložnu: spolek, který by „ke spořivosti povzbuzoval, zároveň ale svým údům peněžitou zálohou pomáhal“. Podstata byla prostá. Každou neděli vložili jednotliví členové do společné kasy svůj příspěvek, v pondělí dopoledne pak pokladník mohl dlužníkům po menších částkách půjčovat – tedy založit je. O dvacet let později už fungovalo 437 záložen sdružujících 180 tisíc členů. Půjčovalo se tehdy s úrokovou mírou 5–9 %, naopak střadatel mohl dostat úrok kolem 4–7 %.

Velkým propagátorem záložen byl jeden z prvních českých národohospodářů, učitel Aloise Rašína
a Karla Engliše profesor Albín Bráf, starosta záložny Důvěra. Úlohu záložen v národním vzkříšení vysvětloval Bráf úvahou, která bezezbytku platí i v našem století:

 „Vždyť celý náš život národní, celý ten znamenitý kulturní proces, jakým býti se jeví naše probuzení
a náš rozvoj národní, to vše jest požehnaným dílem vlastní pomoci. A věru, právě my, synové malého národa, nejmenší máme příčiny, abychom podceňovali vážná a hluboký význam zásady svépomoci. Platí to o celku, platí o každé vrstvě národní naší společnosti zvlášť, platí zejména o té, jejíž četní příslušníci ve chvíli přítomné dychtivě naslouchají hlasům těch, kdož neduhy na těle nynější společnosti hojiti chtějí jedem anarchického komunismu. Také způsob svépomoci, ale schází mu posvěcení mravní.“