Lidé, čtěte!

02.08.2015 11:08

Když jsem byla dítě školou povinné, dostala jsem skvělý nápad na rychlé zbohatnutí. Byl založen na dvou předpokladech:

  1. Jedna koruna sama o sobě je tak málo, že když ji někdo ztratí, ani ji nehledá.
  2. Česká republika má zhruba deset milionů obyvatel. Každý z nich by jistě mohl postrádat jednu korunu.

Podstata mého dávného podnikatelského záměru je nasnadě. Když by mi dal každý člověk v republice jednu korunu, nikomu by to neublížilo. A já bych se přitom stala snadno a rychle (multi)milionářem. Bylo to tak jednoduché, že jsem začala přemýšlet, proč už na to dávno nepřišel někdo přede mnou. Bohužel, moje počáteční nadšení rychle ochablo. Můj plán v sobě totiž skrýval dva háčky, které odhalil i rozum školáčka. První háček je jak zabezpečit, aby můj nápad nereplikovali všichni ostatní. Protože pokud bych v konečné fázi dala já po jedné koruně Tondovi a Báře, Tonda dal korunu mně a Báře a Bára dala korunu mně a Tondovi, sice by nikdo z nás o nic nepřišli, ale rozhodně bychom se takto milionáři nestali. Druhý problém je ještě zapeklitější - jak těch deset milionů lidí donutit, aby mi skutečně tu, byť jedinou, korunu poslali?

O mnoho let později jsem zjistila, že na první háček pravidelně doplácí stovky prostomyslných dobráků, kteří se vždy s novým nadšením zapojují do pyramidových her, letadel nebo dnes tak moderních multi-level-marketingů. Nejslavnější z Ponziho schémat dokonce zavalilo i svého otce Bernieho Madoffa. Někdejší předseda newyorské akciové burzy a horlivý filantrop šéfoval hedgeový fond založený právě na principu pyramidové hry. Teď si odpykává šestý rok z trestu odnětí svobody. Do konce trestu mu zbývá už pouhých 144 let.

Druhý problém, problém donucení, byl vyřešen 6. června 2015. Pro nás ekonomy je zahanbující, že mu na kloub nepřišel žádný nositel Nobelovy ceny za ekonomii, ba ani katedrový ekonom nebo finančník. Problém nebyl vyřešen na mezinárodním ekonomickém kongresu, ale na – Sjezdu českých spisovatelů. Konkrétně na prvním porevolučním sjezdu, kde vystoupil šéf Svazu českých knihkupců. Šéfknihkupec Martin Vopěnka ve svém projevu upozornil na chabé finanční ohodnocení českých spisovatelů. Nic nového pod sluncem. Všiml si toho už české génius Jára Cimrman, když záporné postavě uhlobarona ve hře Vizionář vložil do úst repliku:

„Ale že by mu ty básničky tolik vynášely? Možné to je, když bude mít dost peněz, klidně mu ho prodám. Piš, barde, střádej, až budeš mít dvacet milionů, přijď, zúčtujem spolu."

 

Martina Vopěnka dále upozorňuje, že pro společnost bude dobré, když se spisovatelé budou naplno věnovat psaní i že „objem podpory literatury ze strany státu je zcela nedostatečný“. Logicky proto uzavírá, že spisovatelé mají peníze požadovat po těch, komu slouží – po čtenářích. A navrhuje

„Přitom si myslím, že čtenáři by nás podpořili rádi. Zvláště pokud by se jednalo o tak malou částku, jako 2 Kč za každou, zdůrazňuji, že každou bez rozdílu v knihovně zapůjčenou knihu. Taková částka, tedy pouhé 2 Kč za zapůjčenou knihu, by do nějakého za tím účelem zřízeného fondu přinesla 100 milionů korun ročně.“

 

Myšlenka je prostá ve své genialitě: téměř každý druhý občan by posílal hrstce literátů maličkou, zanedbatelnou částku, která by ve své sumě pravidelně tvořila pěkné peníze. Na rozdíl od mého dětského business plánu by bylo v tomto případě vynucení příspěvku jednoduché – tento poplatek (ve skutečnosti jakousi knižní daň) by vynucoval státní aparát opírající se o příslušnou legislativu. Jak prosté, milý Watsone.  

Apel spisovatelů na čtenářskou veřejnost představuje značnou výzvu ekonomii selského rozumu. První otázka je nasnadě: proč jsou pro společnost klíčově důležití právě spisovatelé? Neměli bychom podle stejné logiky podpořit i české myslivce, rybáře nebo malíře krajinek? S tím úzce souvisí druhý problém: kdo ještě je a kdo už není spisovatel? Kuchařka Ládi Hrušky patří mezi nejprodávanější české knihy. Naopak – znáte alespoň jednu básnickou sbírku Sylvy Lauerové? A přesto, když řekneme, že Sylva Lauerová píše básně, zatímco Láďa Hruška dává dohromady kuchařky, máme tendenci zařadit do spisovatelského šuplíčku spíše paní básnířku než pana kuchaře.

Můžeme pokračovat dále: mezi nejprodávanější knihy dlouhodobě patří daňové zákony a učebnice. Jsou jejich autoři skutečně spisovatelé? Bude tedy spisovatelem každý, kdo někdy v životě něco napsal? Jenže sjezd spisovatelů volá obecně po podpoře literatury. Neměl by být tedy zároveň podporován i každý, kdo něco píše? Výborně! V takovém případě bychom se stali národem básníků a šrajbrů všeho druhu. To je přece to, po čem toužíme. Nebo snad není? Neupadla by kvalita literatury příliš hluboko do bahna všednosti a podřadnosti? (Mimochodem, co je to ta kvalita literatury?)

Dobře, půjdeme na to jinak. Spisovatelem se bude pro potřeby této navrhované vyhlášky (dále jen VV) nazývat každý občan České republiky starší 18 let, který je členem České komory spisovatelů. Jakýchsi odborů či cechu po vzoru České lékařské komory nebo České advokátní komory. Tato komora tak bude mít výsostné právo rozhodovat o porcování knihovnického medvěda o váze 100 milionů korun ročně. Troufnu si říct už teď, že ustanovení této komory sice nepřispěje k široké materiální podpoře velkého množství českých spisovatelů a spisovatelek, zato bude mít enormní vliv na kvalitu literatury. (Jaká že jsou ta kritéria pro hodnocení kvality literatury?) Proč?

Představte si, že jste členem ČKS a máte právo rozhodovat o přijímání nových členů. Tedy lidí, kteří vám budou konkurovat při porcování stomilionového medvěda. Bude pro vás optimálnější přijmout sto tisíc členů (a počítat tak s tisícikorunovým podílem na knihovnickém medvědovi) nebo spíše sto členů (s vidinou ročního příspěvku ve výši jednoho milionu do vašeho osobního rozpočtu)? A dodávám, že dokonce i spisovatelé jsou opravdu jenom lidé. Lidé, kteří chtějí maximalizovat svůj užitek a z tisícovky na rok skutečně nevyžijí. Čímž se vracíme zpět k avizovanému vlivu na růst kvality literatury: nejsnadnějším a nejčistším způsobem k omezení počtu členů ČKS (tedy počtu konkurentů v bitvě o peníze z medvěda) je argument kvality. Jistě se s ostatními členy komory velmi rychle shodnete na tom, že v desetimilionovém národě těžko může psát kvalitně sto tisíc členů. Hrubým propočtem se dostanete na nějakých 500 autorů, o jejichž kvalitě by se dalo diskutovat. Mezi tou pětistovkou jste samozřejmě vy a další zakládající členové. Dalšími členy pak budou vaši známí, známí vašich známých a pár mladých talentovaných neznámých, které sice nikdo nikdy nečetl, ale dostali literární cenu, takže jejich členstvím lze bez mrknutí oka podpořit argument kvality. Budete mít zkrátka vystaráno, a pokud se neznelíbíte kolegům a nebudete z komory vyloučeni, už do konce života nemusíte napsat jedinou knížku. Mladí a talentování spisovatelé vně komory se mezitím budou moc upsat, jen abyste si jich všimli a přijali je mezi sebe.

Ale teď už trochu vážněji. Vopěnkova vyhláška je také krásnou demonstrací jevu, kterému se v ekonomii říká černý pasažér.  Černým pasažérem je v ekonomii člověk, který si užívá výhod veřejného statku, ale sám se na jeho placení nebo budování nijak nepodílí. V našem konkrétním případě by byly černými pasažéry téměř všichni čeští spisovatelé (ať už bychom je definovali jakkoli). Dvě třetiny výpůjček v českých knihovnách totiž tvoří knihy zahraničních autorů. Aniž bychom se českých spisovatelů chtěli nějak dotknout, musíme si přiznat, že na čtenost Harryho Pottera holt hned tak někdo nemá. Z té zbývající třetiny autorů je valná většina bezpečně mrtvá. Přece jen, velkou čtenost zaručují žáčci a studenti potýkající se s povinnou literaturou a čtenářskými deníky. Kupodivu, většina klasiků už dávno není mezi živými. V konečném součtu by tedy na živobytí českého spisovatele vydělávala J. K. Rowlingová svojí potterovskou heptalogií, E. L. James svými pornoromány, Láďa Hruška svými kuchařkami a ještě možná Michal Viewegh a Vlastimil Vondruška svými bestsellery. Opět platí, že čeští spisovatelé by v tomto systému nemuseli napsat jedinou větu, a přesto by dostávali pěkná stipendia, na která by jim vydělali jejich slavní zahraniční nebo mrtví čeští kolegové.

Abychom nekončili tak pesimisticky, podívejme se nakonec ještě na jednu pěknou demonstraci ekonomie selského rozumu v běžném životě. Jak praví učebnicoví klasici, lidé reagují na pobídky. To v praxi znamená, že když budou v Lidlu rohlíky zlevněné z 2,50 Kč na 1,90 Kč, najde se vždy velké množství zákazníků, kteří půjdou v pondělí do Lidlu, i když ho mají poněkud z ruky. Ty 3 koruny 60 haléřů, které na nákupu ušetří, jim za zacházku či zajížďku rozhodně stojí. Nejinak tomu bude i pod kuratelou plánu Sjezdu českých spisovatelů. Dvoukorunový poplatek za každou výpůjčku totiž není ničím jiným než daní uvalenou na čtenáře. A každá daň pokřivuje poptávku, vede k nákladům mrtvé váhy.

Každá knihovnice jistě zná nějakou babičku Nováčkovou, která si pondělí co pondělí chodí pro svých deset knížek. Když jí knihovnice upozorní, že Neffovy Sňatky z rozumu už podle zápisu v počítači půjčené měla, babi Nováčková jen mávne rukou a řekne, ať jí to klidně půjčí znovu, že už to beztak zapomněla. Při existenci dvoukorunové daně bude ovšem paní Nováčková obezřetnější: „Děvče, když jsem to měla, tak to už mi ji nepůjčujte. To ne. Nebudu platit tendlecten poplatek. Mám malej důchod, že jo.“ A když přijde na věc, tak si nepůjčí ani román Konec zákona, „Páč Mařenka, jako sousedka, to četla, a že je to takový pochmurný a toho neštěstí už má člověk v životě tak dost, tak co o tom eště číst a vyhazovat dvě koruny. A víte, co jsou to dvě koruny pro důchodce, člověk muší šetřit, že jo. Když teďka zdražili zase máslo a dědkovi pivo, to dřív nebývalo. Tak děkuju a já se s vama už holčičky loučím, já eště musím do Lidlu. Mají tam dneska zlevněný rohlíky na korunu devadesát, to už de. Aspoň vezmu králíkům, kdyby se zas nedaly jíst.“ Dvě nevypůjčky vášnivé čtenářky paní Nováčkové vytvoří náklady mrtvé váhy. Stomilionový medvěd tak v konečné fázi nebude vážit sto milionů, ale třeba jen osmdesát milionů korun.

Protože trh, ten trh, kterým někteří autoři tolik pohrdají, se oblafnout nedá.