Petr Piťha: Triptych na oltáři Lásky

07.01.2019 16:09

Triptych na oltáři Lásky vystavěl profesor Piťha jako skutečný literární triptych: hlavní obraz (Mužný věk díla) překrývá z jedné strany křídlo dětství (Blažený dětský věk), z druhé pak křídlo stáří (Věk stáří – podzim života). Láskou, na jejímž oltáři je Triptych řečí vázanou namalován, není ani Éros, ani Filia, nýbrž Láska v nejvyšší možné formy, Agapé.

Třebaže Triptych napsal duch neskonale vzdělanější a větší běžného čtenáře, neuzavírá krásu oltáře před zrakem normálním. Čtenář vybavený stejnou sumou znalostí jako sám autor pravděpodobně – mohu se jen domnívat – studuje detaily obrazů s velkým potěšením, neboť oba mluví stejným jazykem, oba rozumějí stejným slovům stejně a on sám tak může a smí celou osmdesátiletou cestou jít a být spolu s autorem.

Vezme-li knihu do ruky čtenář, který v ní hledá pouhé verše nebo kterého k četbě svedlo jméno
a předchozí dílo autora, nutně lecčemu nerozumí. A přece má z krásy oltářních obrazů radost, protože krása je univerzální a promlouvá ke každému srdci, které jí naslouchat chce.

Nejspíše však bere knihu do ruky čtenář, který se nejprve začte do veršů jako do kterýchkoli jiných, než brzy jej cosi znepokojí a podráždí. Čte kupříkladu:  

„Pamatuji se,“ řekl druhý,

„to jsme se učili ve třetí třídě.“

A navázal:

Jeřabiny, deště a zlatý platanový list.

Přečte si celou pasáž znovu a znovu a do třetice a začne pátrat v paměti, zda o ty rustikální verše vonící chlebem skutečně někdy a někde zavadil. Neví, nedopátrá se, tak jen zatřese hlavou a čte dále, už obezřetněji, čímsi znepokojen. Tu objeví se o pár veršů dále v poetickém sledu klasů a vinice najednou otroci a cyrilice a podivné zvolání v dnes nezvyklé transkripci „Týra! Tysta.“ Teprve tady, v tom letmém doteku Sv. Václava, si čtenář snad uvědomí hru, do které se nechal vtáhnout. Hledá další narážky a hraje s sebou.

I. Počátek Blaženého dětského věku čteme, jako když jsme kdysi prosili tatínka, aby vyprávěl, jak to bylo, když byl malý. Tak jako tehdy tatínek i prof. Piťha prokládá půvabné líčení počátků vyznáním lásky k domovu: „Možná, že se ani nikdo nedoví, že milujeme zemi, která nám dala dětství.“ Část Doma, u nás však záhy končí vpádem páru okovaných bot, když „Přivalila se i veliká zla, krutá jak šelma.“ To zlo první už v roce narození autora. Druhé pak, když mu bylo sotva deset let. A tak ve zpěvu Jizvy již „vlastí cloumaly vlny dějin a vichřice –ismů vyvracely duby“. Zde už není prostor pro hru na schovávanou autora se čtenářem, na hledání narážek a společného jazyka, hru střídá pochod diktatury:

„Ve jménu lidu vynesem tvrdý, ale spravedlivý soud.

Nepřítelem jsou pravicoví politici –

Horáková a spol. Levá!

Klérus - levá!

Generálové - levá!

Kupředu - levá!“

V kapitole Pavor noctis přebírá vyprávění druhý muž, malíř a vrstevník autora (není tak obtížné domyslet se z roztroušených narážek, který Umělec je v rozhovoru partnerem Knězi). Jeho noční můru, jeho Pochod zla, však vzápětí vystřídá pochod našich národních vzorů. V zástupu českých svatých nade všechny vyniká Svatá Anežka Přemyslovna se Svatou Zdislavou z Lemberka. Dětství utvářené oběma pochody – maršem nájezdníků i procesím svatých hrdinů – zakončuje Slib cíli povolání, kdy se vypravěč rozhodne pro svou kněžskou službu a poslání:

„Chci být takový, že budu na světě tak trochu navíc,

abych se mohl postavit, kde je prázdné místo.

Být holí chromému a okem slepci.

Být otcem sirotka někde na jihu,

synem dětmi opuštěné matce ze severu,

na východní hranici být průvodcem děvčete,

kterému se zabil snoubenec,

dokud nenajde poctivého muže,

který ji bude milovat,

a pokusit se přátelstvím podepřít muže západu,

kterému popravili bratra.

Večer odvést Marii od hrobu domů

a za úsvitu tam doprovodit Maří Magdalénu.

II. Středním dílem Triptychu je Mužný věk díla, tedy jedenáct zpěvů o uměleckém řemesle malíře
a sochaře, herce a deklamátora, pěvce a baletky, básníka, skladatele a hudebníka, uvedených otázkou „Jak poznám, že jsem mistr?“ Každý z devíti řemeslníků umění vkládá své sklíčko do mozaiky díla mužného věku. Devatero řemesel umění ukazuje podstatu zápasů každého z nich, a přece tento oddíl není jen o umění a tvorbě. Naopak, na pozadí uměleckého plátna vykresluje znepokojivé otázky lidského života. Klíčem celého středního dílu je proto Láska v nejčistší formě: „Kdo hledá člověka, nalezne Boha“ a „Kdo hledá Boha, najde lásku,“ protože „umění žít je umění milovat,“ protože „Láska je oběť,“ protože láska je i „milosrdná péče. Nic není těžké, nic není nemožné.“

Velkým tématem autora jako lingvisty je ovšem také láska k řeči. Setkáváme se s ní nejostřeji v osmém zpěvu o verších a o básnění v imperativu: „Miluj svou rodnou řeč!“ Autor sám ji miluje – ve slovech, která nejsou jen tak ledasjaká, nýbrž mohou být po čapkovsku ježatá, hranatá, špinavá
i prackatá a umí kousat, křičet, umí lidmi zatřást. Miluje svou a naši řeč, když nejprve píše o běhuté hudbě, aby se jen o pár řádku níže páslo stádo bejků a člověk hrající si na Boha nemilosrdně stal se zvráceným křížencem, Bůvolem. Hraje si s ní, když německý Totentanz počeští na totentanec diskoték, a když dovolí tu a tam prosvítat drobným, laskavým výpůjčkám od jiných – třeba když nechá na studni zpívat černého tomanovského kosa, že jde jaro. Ctí rodnou řeč dokonce i tehdy, když se uchyluje k jazyku liturgie, či když pátý zpěv, zpěv o pěvcích, završuje Trisagion.

III. Třetím křídlem, uzavírajícím Triptych z pravé strany, je v souladu s  logikou času Věk stáří – podzim života. Oddíl, který začíná nekonečnou smyčkou Kristovy ryby vedoucí od početí ke smrti. Nekonečná ryba Ichytos nás spolu s autorem přivádí k Procitnutí u Posledního soudu ve snu o vlastním pohřbu:

Jak jsem se v tom beznadějně motal, přišlo mi,

že před posledním soudem mám jedinou naději.

Vzhlédnout jak dítě k nebeskému Otci a říct:

„Já jsem nechtěl působit zlo,

jsem jenom nerozumné dítě. Potrestej mne, ale dovol,

abych si směl dál hrát v tvých zahradách.“

Věk stáří však nekončí smrtí a soudem, nýbrž jistým žehráním na svět, kde má každý v kapse „umělej mozek na baterky,“ a kde se „svět stal nezvladatelným, protože už na to nikdo nemá“. A přece stáří není prázdným teskněním ani lacinou lamentací nad ztraceným starým dobrým světem. Jeho zdrcující kritika „zákona trhu“, která se národohospodáře v prvním okamžiku hluboce dotkne, není ledabylým nepochopením principů fungování světa, ale naopak – je kritikou stírání rozdílů mezi hodnotou kostela, fary a školy a cenou tržiště, je výtkou spekulantům a žongléřům s hodnotami.

Triptych, který v Prologu začal seifertovskou Maminkou v něžném kontrastu ke kmotřičce smrti, končí návratem. Kněz i umělec se epilogem vracejí domů a mluví o tom, co bude, až přijde smrt. Však smrt, říká kněz, „nikdy nepřijde. Je s námi pořád,“ ale naštěstí pro nás nikdy není sama, protože proti ní vždycky stojí anděl, který nedovolí odnést s tělem i duši.

Ve čtvrtém zpěvu střední čísti Triptychu ptá se deklamátor, jak se má přednášet báseň: „Vem verše, ale po básníkovi je neopakuj…Vem verše a čti je básníkovi.“ Vezměme tedy verše a čtěme je ne sobě
a možná ani ne básníkovi, ale spolu s básníkem, neboť přece „Jde o verše a o básníka – o tebe jde!“ Jde o nás. Snad se tak i my sami proměníme a necháme proměnit v oběť na oltáři Lásky.

 

PIŤHA, Petr. Triptych na oltáři Lásky. Praha: Poustevník v nakladatelství Studio Gabreta, 2018. ISBN 978-80-86610-85-6.

Knihou lze zakoupit na stránkách vydavatelství Poustevník: www.poustevnik-pitha.cz/cz/knihy/novinky/triptych-na-oltari-lasky-sitem.html