Pizza za všechny prachy

22.08.2015 12:47

Nikdy jsem o nich neslyšela. A vsadím se, že vy také ne. Nebo byste dokázali na mapě bez pomoci Googlu a Wikipedie najít Třebechovice pod Orebem? Skoro šestitisícová obec se nachází asi 13 kilometrů od Hradce Králové. V roce 1358 ji na město povýšil Karel IV., v historii ji pak proslavili východočeští husité, kteří si říkali – jak jinak – orebité. A jsme doma, to už známe z dějepisu.

Daleko více než orebité v 15. století však Třebechovice pod Orebem ve století jedenadvacátém proslavila obyčejná pizza v místní restauraci. V jídelníčku byl totiž u pizzy uveden malý početní úkol, který na Facebooku i na stránkách celostátního tisku rozpálil do běla celé legie „spravedlivě rozhořčených“ strávníků. Jak ta úloha zní?

Pizza

Poloviční porce 70% z ceny

Pizza konzumovaná dvěma osobami plus 40% z ceny.

 

Textu se dají vytknout dvě zásadní věci:

  1. Chybějící tečka za větou.
  2. Chybějící mezera mezi číslovkou a symbolem procenta.

Toto gramatické a typografické kacířství však novodobé orebity nechává – jak příznačné – zcela chladnými. Klasickou reakcí totiž reprezentuje příspěvek jednoho z diskutujících:

PODNIKATEL = ZLODĚJ!

Pokud se tisíce čtenářů domnívají, že uvedená cenotvorba je příkladem „zlodějiny“, pokud byla do celé hry vtažena dokonce i Česká obchodní inspekce, je zjevně správný čas na pár dalších lekcí z ekonomie selského rozumu.

Lekce první: svoboda volby

V jedné soutěži jsem před lety nešťastnou náhodou vyhrála krásný mobilní telefon v ceně 6 000 Kč. Měl jedinou vadu – nepotřebovala jsem ho. A rozhodně jsem jej nebyla ochotná vyměnit za svého starého dobrého miláčka. Tak nebohý mobil ležel v šuplíku jako tichá výčitka. Přibližně ve stejné době se rozbil starý telefon mému kolegovi. Okamžitě jsem mu nabídla, ať si tu moji potvoru ze stolu vezme, načež nastalo dlouhé handrkování o cenu. Kolega mě nechtěl ošidit, proto mi nabízel částku velmi blízkou nominální ceně telefonu. Já jsem se naopak byla ochotna zbavit celé škatule za cokoli od nuly výše. Skončilo to plichtou, majitele změnil telefon a tři tisícovky. Oba jsme byli spokojeni. Racionální čtenář ovšem namítne, že jsem jednala jako hlupák. Proč neprodat telefon za maximální možnou cenu? Vždyť je to škoda!

Zkusme si tedy představit druhý scénář a v něm stejný mobil a stejné dva lidi s jediným rozdílem: tentokrát mi ten telefon nezavazí v šuplíku, ale mám ho naopak na stole, stále na očích, jako nehynoucí připomínku mého slavného vítězství. V tomto případě si telefonu cením mnohem více než na oněch nominálních 6 000 Kč. Jsem jej proto ochotná (s velmi těžkým srdcem, a jen proto, že se jedná o kolegu) prodat za 7 000 Kč a ani o korunu méně. Pokud má můj kolega dostatek času a přístup k internetu, pravděpodobně směna neproběhne. Řekněme ale, že jej starý mobil zradil tři hodiny před odletem na služebku do Osla, všechny obchody jsou už zavřené a on by – prakticky za jakýkoli telefon – dal klidně třeba i 9 000 Kč. Moje cenová nabídka mu tedy připadne slušná a obchod proběhne hladce. Všichni jsou na tom opět lépe než před začátkem obchodu.

Každý obchod, každá směna, je totiž smlouvou mezi kupujícím a prodávajícím. Prodávající má právo požadovat jakoukoli cenu. Kupující má stejné právo tuto cenu přijmout, ale i odmítnout. Tak lze třeba prodat Hirstova „žraloka ve formaldehydu“ za bratru 300 000 000 korun. Autogram Fidela Castra za 140 000 Kč. Vstupenky na Rolling Stones za 369 000 Kč. A nebo „pizzu konzumovanou dvěma osobami“ se čtyřicetiprocentní přirážkou oproti základní ceně. Prodávající totiž zpravidla nemíří na zákazníka browningem, nenutí jej ke koupi. Prodávající pouze říká: „Berte nebo nechte bejt“.

Vzato ad absurdum: pamatujete si na cimrmanovskou Hospodu Na mýtince? Její zakladatel chtěl být hospodský, ale štvalo ho, že mu do hospody chodí lidi. Přesunul proto hospůdku do hlubokého lesa a měl od zákazníků pokoj. Kdyby ovládal ekonomii selského rozumu, věděl by, že si hospodu mohl otevřít klidně na náměstí hned vedle radnice. Pokud by si za jídlo účtoval třeba pětinásobek běžné tržní ceny, měl by celkem jistotu, že by mu tam lidi také nelezli. Jeho absurdní cenotvorba by z něj ovšem nedělala zloděje. Byl by to pořád stejný hostinský–misantrop, a přesto by se našlo dostatek orebitů, kteří by mu házeli kameny do oken.   

Rozumný host v restauraci má tedy uvažovat zcela jednoduše: Mám hlad? Je ta pizza dobrá? Jsem ochoten za ni zaplatit požadovanou cenu? Pokud ano, objednám si. Pokud ne, půjdu se podívat do jiné restaurace. Restaurace z naší kauzy totiž, poněkud překvapivě, na pizzu monopol nemá. Strýček Google mi na první dobrou našel hned deset podniků, ve kterých se dá v Třebochovicích najíst.

 

Lekce druhá: funkce ceny

Co je základním stavebním kamenem ekonomie? Že jsou to peníze? Ale kdepak. Našimi atomy, ekonomickými buňkami, jsou ceny. Ceny v sobě ukrývají obrovské množství informací. Říkají, o co je zájem – a co jsou naopak ležáky. Prozrazují, jestli je lepší najmout tři nové zaměstnance nebo spíše koupit jeden automatický přístroj. A hlavně, cenami můžete ovlivňovat rozhodování lidí. Řekněme, že mám zelinářství a prodávám mimo jiné banány. Zákazníci ovšem jak na potvoru kupují raději meruňky a melouny, takže banány smutní v koutě a začínají chytat hnědé flíčky. Když to tak půjde dál, nezbude mi než je všechny vyhodit. Co tedy udělám? Poslední záchranný krok. Bílou křídou napíšu na vývěsní tabuli akční nabídku: „BANÁNY – 50 % SLEVA!!!“ A po banánech se jen zapráší.

Stejným způsobem se snaží naši spotřebu ovlivňovat také paternalistický stát. Na pivo, cigarety nebo slivovičku uvaluje vysoké spotřební daně (jasně, jediným cílem těch daní je ochrana našeho zdraví, v žádném případě se přece nejedná o cestu jak naplnit státní pokladnu, že ano). Kupříkladu Švédové, kteří jsou v sociálním inženýrství vždy o tři hlavy před zbytkem světa, prý zvažují zavedení daně z masa. Zjistili totiž, že chov zvířat je ohromně neefektivní. K rostlinné výrobě nutné ke stejnému množství potravin by údajně stačilo jen deset procent půdy ve srovnání s potřebou, kterou mají jateční býčci nebo pašíci. Těch zbylých devadesát procent půdy, kterou by Švédové daní z masa ušetřili, by se prý mohlo využít k výrobě biopaliva. Hurá. Nechme stranou brilantnost tohoto švédského zlepšováku. V tuto chvíli nám stačí, když si uvědomíme, že ceny umožňují ovlivňovat rozhodování lidí. O nic jiného se totiž v naší kauze pizza nejedná.

Pro jednoduchost řekněme, že pizza stojí rovnou stovku. Když si dám půlku této pizzy, pak podle jídelníčkové úlohy z Třebochovic zaplatím 70 korun. Nevadí mi to. Vím, že celou pizzu nesním, a chápu, že hospoda má nějaké fixní náklady, které nezávisejí na ceně pizzy. Kdyby nic, je nákladem už jen to, že zabírám v hospodě jedno místo u stolu. Kdybych si nemohla koupit půlku pizzy za sedmdesát korun, musela bych si koupit celou pizzu za stovku, přičemž bych více než půlku stejně nesnědla. Takže svým způsobem třicet korun „ušetřím“.

Protože mi třebochovická pizza zachutnala, vydám se na ni druhý den, tentokrát se svým přítelem. Každý si objednáme půlku pizzy a přítel-gentleman zaplatí účet za oba: dvě pizzy po sedmdesáti korunách, tedy 140 Kč.

Co by se stalo, kdyby v jídelníčku chyběla „příplatková klauzule“? Jako racionální ekonom bych si samozřejmě objednala jednu celou pizzu za stovku a jednu půlku dala příteli. Za stejné celkové množství bychom zaplatili o čtyřicet korun méně, což by se nám ovšem líbilo. Když bych šla příště na oběd sama, a opět chtěla jen svoji půlku pizzy, už bych neměla chuť zaplatit za ní zase 70 korun. Vždyť když člověk není hloupý, tak se dá přece koupit za padesátku, ne? Rozhlédla bych se tedy po okolních stolech a hele, támhleta paní v úřednickém kostýmku taky vypadá, že by si dala jenom půlku pizzy. Vstávám tedy od stolu a provádím svoji první arbitráž. Nabídnu paní, že si vezmeme jednu pizzu na půl a každá ušetříme dvacku. My dvě jsme spokojené, a navíc nejsme zdaleka jediné, kdo to dělají. Hostinský najednou zjistí, že jeho zisk z pizzy se povážlivě tenčí a že pokud to takhle půjde dál, bude muset restauraci zavřít. Má tedy dvě možnosti – buď zdraží pizzu jako takovou, nebo se pokusí zabránit arbitráži. Na základě svých zkušeností a pár jednoduchých výpočtů (je v tom jen jedna derivace a tři rovnice, nic hrozného), se rozhodne připsat na jídelníček větu, která jeho podnik v éře internetu proslaví:

Pizza konzumovaná dvěma osobami plus 40% z ceny.

Jedná tím nejrozumnějším možným způsobem. Na rozdíl od rozhořčených orebitů si navíc uvědomuje obrovskou moc cen. Moc, která dokáže ovlivňovat rozhodování lidí více, než jakékoli domluvy a morální traktáty. Nechová se jako zloděj, ale jako dobrý a rozumný hospodář.

Až někdy pojedu přes Třebochovice pod Orebem, objednám si tam pizzu. Budu ji konzumovat s přítelem a zaplatím za ni o 40 % více oproti základní ceně. Na oslavu všech podnikatelů. Podnikatelů, kteří rozhodně nejsou zloději. Jak údajně řekl Winston Churchill (ale víte, jak to s těmi citáty bývá…)

Jsou lidé, kteří považují podnikatele za prašivého vlka, kterého je třeba ubít k smrti.
Jiní se domnívají, že podnikatel je snad nějaká kráva, kterou je možno nepřetržitě dojit.
Jen málokdo v něm vidí to, co doopravdy je, tedy koně, který táhne káru.“