Poučení z krizového vývoje

27.10.2019 14:29

Poučení z krizového vývoje

Příchod recesí se v posledních dekádách odehrává vždy podle podobného scénáře. V dobách výrazného hospodářského růstu guvernéři nejsilnějších centrálních bank prohlašují: „Naučili jsme se řídit ekonomický cyklus. Už nikdy žádná krize nepřijde. Tentokrát bude vše jinak!“ Jejich proklamace vzápětí vystřídají sliby ministrů financí, podle kterých „teď ještě žádná recese nebude“. Jakmile se hospodářství dostane do červených čísel, ujišťujeme se navzájem, že „recese přece není krize“.
A nakonec už zbývají pouze slova útěchy, neboť tato krize není Velká deprese. Právě od Velké deprese letos v říjnu uplynulo devadesát let.

První celosvětové hospodářské krize se začaly objevovat až s postupující globalizací během 19. století. Tenkrát se také objevila první Velká deprese. Tak jako druhá světová válka zastínila v našich myslích hrůzy první světové války, zastínila i Velká deprese třicátých let první Velkou depresi z roku 1873.

Snad žádná jiná hospodářská krize neovlivnila ekonomické myšlení, politický chod světa i kulturu tolik, jako Velká deprese. Posílila německý nacismus, italský fašismus i slepou víru v centrální plánování sovětského typu. Vedla k trvalému zvýšení vládních výdajů, ke vzniku silného sociálního státu, k mohutnému státnímu intervencionismu i k nástupu keynesiánství. Právě z krize však také vzešly Steinbeckovy Hrozny hněvu nebo hry Voskovce a Wericha.

Většina ekonomů 20. století se celým svým dílem snažila vypořádat s krizí, která se tak stala patrně nejprostudovanější a nejlépe popsaným ekonomickým krachem vůbec. O to překvapivější je, co všechno o Velké depresi nevíme.

Zaprvé nevíme, kdy vlastně Velká hospodářská krize začala. Krize totiž nezačínají
v den, který později vstoupí do dějin. Tak jako naše Velká recese nezačala pádem banky Lehman Brothers 15. září 2008, Velká hospodářská krize nezačala ani Černým čtvrtkem (případně Černým pátkem) 24. října 1929, ani Černým úterým o pět dní později. Tyto černé dny byly spojeny pouze s propadem na newyorské burze.  Ozvuky mohutného krachu se k nám navíc přenesly se zpožděním. Teprve 30. října psaly Lidové noviny o „bursovním krachu“ jako „národní pohromě Ameriky“, při které bylo dvacet milionů majitelů akcií ožebračeno. V říjnu 1929 se ve Spojených státech na burze během necelého týdne vypařilo 250 miliard dolarů, což, v dnešních cenách, odpovídá asi 86 bilionům korun.

Samotný krach na burze však ještě není ani ekonomickou recesí, ani jejím spouštěčem – právě tak jako horečka sama není příčinou, nýbrž jen příznakem vážné choroby. V říjnu 1929 si pouze velké množství akcionářů zároveň uvědomilo základní pravdu o tržních bublinách lapidárně vyjádřenou americkým velvyslancem v Londýně Josephem Kennedym (otcem 35. prezidenta USA J. F. Kennedyho): pokud vám váš čistič bot začne radit, do kterých akcií investovat, je na čase začít prodávat.

Hospodářská krize navíc nepřišla bez varování. Předcházela jí v letech 1928–1929 krize zemědělská, v Československu známá coby „zemědělská tíseň“. Konec dvacátých let byl spojen s propadem cen zemědělské produkce, zemědělství zároveň chyběla pracovní síla. Zatímco příjmy zemědělců prudce klesaly, náklady na výrobu začaly růst. Zemědělská půda v rukou malých rolníků byla navíc v důsledku pozemkové reformy z počátku první republiky zatížena úvěrem – průměrné zadlužení údajně dosahovalo 2500 korun na hektar. V předvečer krachu na newyorské burze se tak u nás, zejména ve východní části republiky, zemědělská krize přerodila v krizi úvěrovou. Jak psal v roce 1929 kronikář jihomoravského Kyjova: „Hospodářská tíseň v zemědělství projevovala se v tomto roce nápadně na týdenních trzích. Kdežto v předcházejících letech nestačilo náměstí a na podzim ani přilehlé ulice pojmouti množství selských povozů a trhovců, letos 20 až 30 povozů na náměstí bylo již mnoho. Před hostinci, kde dříve jich stávaly celé desítky, letos jeden, dva nebo vůbec žádný. Rolníci nic neutrží, nic také neutratí, odjíždějí z města ihned domů…Výroční trh červnový, zpravidla nejslabší, byl letos bezmála ubohý.“

Stejně jako v současnosti, i v době první republiky k nám krize přišla se zpožděním. Zatímco ve světě dosáhl index průmyslové výroby dna v půli roku 1932, u nás ekonomika zažila nejhlubší pokles až o rok později. Pokud psal Karel Engliš v poslední den roku 1932, že „jsme již na dně krise“, netušil, že to nejhorší teprve přijde. Na Silvestra roku 1933 se totiž ve svém sloupku, již jako guvernér Národní banky Československé, ptal: „Bude rok 1934 obratem k lepšímu?...Zahraniční obchod klesá, přibývá nezaměstnanosti, přibývá obtíží.“

Skutečně, nezaměstnanost v Československu dosáhla vrcholu v únoru 1933, kdy hledalo práci 920 tisíc lidí oproti 34 000 v září 1929. Pro srovnání: dnes je bez práce 105 tisíc ekonomicky aktivních, během Velké recese, v prvním čtvrtletí 2010, u nás žilo zhruba 423 tisíc nezaměstnaných. Jiří Voskovec později vzpomínal, že Velká deprese přinesla „nový stud, nový druh zlého svědomí: pocit provinilosti zaměstnaného. Pamatuju se živě, jak mi v rostoucí potopě nezaměstnanosti bývalo trapně, že mám práci.“

Koncem roku 1934 pak Ferdinand Peroutka shrnul neutěšenou hospodářskou situaci slovy: „Blíží se zima, čtvrtá už zima hospodářské krize, a nemáme, co bychom předpověděli potěšitelného…musíme si uvědomiti, že jsme v krisi právě tak hluboko, jako loni. Zasvěcení lidé odmítají vyslovit naději, že cifra nezaměstnaných proti loňsku klesne pokládají za zcela možné, že se udrží na loňské úzkost vzbuzující výši. Žijeme v tragédií, která je patrně založena na nějakém omylu lidského rozumu.“ Peroutka však i v nejhlubší krizi hledal známky národního optimismu: „Lidé si zvykli žiti v tragédii a ztvrdli. Uvarovali jsme se politických zmatků, které bývaly následkem hospodářské katastrofy. Zůstali jsme státem spořádaným a jestli se zlepšení skutečně objeví, budeme ho moci řádně využiti. Právě tato krise dává nám oprávnění říci, že jsme v těžké chvíli osvědčili jistý chladnokrevný politický talent.“ Zlepšení se skutečně objevilo, ovšem až na přelomu let 1936 a 1937. Náš nalezený chladnokrevný politický talent nám zabránila využít německá okupace.

Neschopnost rozpoznat krizi včas a bezmocnost vypořádat se s ní může vyvolat
u dnešního člověka přezíravý úsměv. Dnes přece (teoreticky) umíme odhadovat hrubý domácí produkt a máme k dispozici celý zásobník nápadů, jak recesím čelit. Jsme na tom však dnes, o devadesát let později, skutečně lépe?

Bezesporu máme mnohonásobně více statistických údajů. Hrubý domácí produkt odhadují statistické agentury každé čtvrtletí, podrobují je pravidelným revizím
a konfrontují s očekáváními podniků i spotřebitelů. Tváří v tvář čekání na recesi jsme však stejně bezradní jako naši předchůdci. Již několik kvartálů například tušíme, že německá ekonomika upadá do recese. Dokud ovšem německý statistický úřad nezveřejní čísla dosvědčující „pokles hospodářského produktu ve dvou čtvrtletích po sobě jdoucích“, přesvědčujeme sami sebe, že je vše v nejlepším pořádku. Máme skutečně rychlé a přesné odhady (ale nic více než pouhé odhady), ovšem jsme na nich dnes do té míry závislí, že nám zastiňují zdravý selský rozum. Jestliže v prvním čtvrtletí ekonomika klesne o 0,1 %, ve druhém stagnuje a ve třetím se opět dostane desetinou procenta do červených čísel, bude – oficiálně – vše v pořádku, Pokud však statistici v dubnu i v říjnu vykáží propad ekonomiky o 0,1 %, bude Německo (a záhy
i zbytek unie) – opět oficiálně – v recesi. Rozdíl jedné desetinky procentního bodu, jakkoli formální při růstu (neboť nezáleží na tom, roste-li hospodářství 2,7 nebo 2,8 procenty), hraje zásadní roli, flirtuje-li hrubý domácí produkt se stagnací. I dnes notoricky selháváme v předpovídáni recesí, v rozpoznávání jejich začátků i ve vyhlašování jejich konců.

Zápisy z jednání bankovní rady Národní banky Československé dokládají, jak ve stejné situaci, s nepoměrně menším množstvím informací, čelili rozhodování prvorepublikoví ekonomové. Čteme tak, jak si v roce 1934 bolestně uvědomovali, že jsou pouze ve vleku rozhodnutí německé, francouzské, britské a americké centrální banky. Přiznávali, že nemohou dělat zhola nic, ale uznávali zároveň, že právě to veřejnosti říci nemohou. Ještě dnes tak dojímá pokora jednoho z členů rady, který požádal, ať je jejich bezmocnost uvedena do zápisu. Chtěl, aby příští generace chápaly, že oni, ekonomové první republiky, situaci rozuměli, že nebyli naivní, nýbrž pouze zcela bezmocní.

Každá recese i každá krize je unikátní, přesto všechny mají jeden společný jmenovatel: necitlivé zásahy států do vývoje volného trhu, zejména snahu o řízení základních cen – úrokových sazeb, mezd a měnového kurzu. Velká hospodářská krize třicátých let byla delší a hlubší kvůli furiantské snaze o navázání československé koruny na zlato. To, nač byli někteří naši národohospodáři ještě v listopadu 1929 hrdí, se během třicátých let změnilo v zásadní překážku na cestě z krize. Zcela stejnou roli sehrála o osmdesát let později společná evropská měna. V předvečer nové vlny Velké recese a v době 90. výročí Velké deprese proto máme důvod k setrvání u naší stoleté koruny.    

 

(MFD 26. 10. 2019)