Proč je terčem právě Duka

15.02.2018 10:46

"Stovka katolíků" sepsala hanopis proti Dominiku Dukovi, který je plný lží. Kardinál je dráždí slovy, že za některé hodnoty jako vlast, pravda a rodina je nutno bojovat až do konce.

(MF Dnes)

Otázka na Rádio Jerevan: Je pravda, že Gagarin dostal od Chruščova automobil? Odpověď: Ano, je to pravda. Jen to nebyl Gagarin, nýbrž Orlov, nejednalo se o automobil, nýbrž o kolo, a nedostal je, nýbrž mu bylo ukradeno.
Podobně přesnou představu o pravdě poskytuje hanopis sepsaný proti kardinálu Dominiku Dukovi "stovkou katolických křesťanů". Nejedná se totiž o "část katolických křesťanů", jak referovala média, nýbrž o variaci na tradiční české hádání Prahy s Kutnou Horou. Pročítáme-li seznam signatářů, vidíme zmatenou společnost jako z Brueghelových obrazů. Spíše než o dopis "stovky katolíků" tak jde o dopis směsice převážně pražských protestantů všech vyznání a stran, požadujících hlavu katolického kněze. Z dějinné perspektivy nic nového.
Nejedná se ani o dopis do Říma, jakkoli je listem adresovaným papeži. Jde o standardní výkřik určený domácím druhům ve zbrani. Adresát funguje jen jako chytrý marketingový trik: samotný text by se neprobojoval ani do lokální rubriky, neboť obyčejná zprávička o fašanku by jej informační hodnotou úspěšně zastínila. Stejný spisek prezentovaný patřičně ustaraně coby "dopis papeži Františkovi" však už má naději na mediální pozornost.
Nejedná se však ani o dopis udavačský, jak mnozí, které jeho text právem uráží, píší. Udavač referuje o pravdivé situaci.
Snad referuje zkresleně, bezpochyby podle a nemorálně, přesto v udání samotném alespoň zrnko pravdy pod lupou rozeznáme. Tito signatáři však neudávají ani nežalují. Oni lžou. Celý text stojí na lži. Lži bezostyšné a ubohé, která se ani nenamáhá předstírat, že by snad mohla mít ambice býti pravdou. Lži o člověku, jehož heslo zní "V Duchu Pravdy".
Nemá smysl vyvracet jednu očividnou lež za druhou. Nemá smysl podrobně rozebírat Dukův boj proti antisemitismu, boj proti potlačování lidských práv, boj proti rozdělování země a jeho neutuchající úsilí o společenský smír. Kdo chce pravdu vidět, ten ji vidí sám. Kdo nechce, ten se uchyluje ke lži. Jeden bod dopisu by však papeži přesto měl být postoupen: petenti si stěžují na varovná slova o islámu, která pronesl kněz a Dukův tajemník Milan Badal v reakci na vraždu kněze Jacquesa Hamela. Bylo by zajímavé sledovat reakci papeže Františka, který umožnil urychlení beatifikačního procesu s francouzským knězem zavražděným islamisty během bohoslužby. Daleko důležitější než vyvracení jednotlivých lží je však otázka: Proč právě kardinál Duka? Proč se pražský arcibiskup stále znovu a znovu stává předmětem útoků ze strany ukřivděných a ublížených pokrokářů? Arcibiskup pražský a primas český nebyl nikdy v historii "jen" představitelem katolické církve v naší zemi. Byl a je držitelem jednoho ze sedmi klíčů od korunovačních klenotů, nesl a nese spoluodpovědnost za český národ. Proto byli naši arcibiskupové mnohým arcilotrům nepohodlní. Proto byli kardinál Beran, kardinál Tomášek i samotný kardinál Duka politickými vězni totalitních režimů 20. století.
Je náramně dobré, když v čele české katolické církve stojí bývalý mukl. Tam, kde jiní vzletnými slovy o utrpení, pronásledování, nesvobodě a totalitě jen mluví, má on osobní zkušenost. I kdyby neřekl jediné slovo, svou prostou přítomností ztělesňuje, jak snadno národ může ztratit svobodu, jak snadno lze likvidovat nepohodlné odpůrce režimu, jak snadno může zaniknout osamocený hlas v davovém mlčení.
Kardinál Duka ovšem nemlčí. A tím své odpůrce neskonale dráždí. Když varuje před totalitou, nekončí pateticky u kritiky dávno dobojovaných bitev s nacismem a komunismem, ale varuje před současnou totalitou, před současným neomarxismem.
Když připomíná osmičková výročí naší země, zdůrazňuje, že můžeme znovu a snadno prohrát. Když mluví o rodině, mluví o mamince, tatínkovi a dětech, nikoli o rodiči A, rodiči B a křečkovi. Stále znovu zdůrazňuje na první pohled zřejmé hodnoty, které nedovoluje relativizovat, hodnoty explicitně vyjmenované v jeho letošním novoročním komentáři: pravdu, vlast, rodinu, věrnost.
Proto je kdysi komunistický mukl dnes opět mužem určeným k likvidaci jako nepohodlné svědomí národa, jako připomínka, že v některých věcech ustupovat nelze, že za některé hodnoty se musí bojovat až do konce.
Útok na kardinála Duku je útokem na hodnoty, na nichž stojí naše země. Představuje útok na nás samotné, bez ohledu na náš světonázor. Urážlivý dopis, který se pokusil šlapat po všem cenném, na čem naše země vznikla, samozřejmě nemůže nijak ovlivnit rozhodování papeže o dalším působení kardinála Duky na pražském arcibiskupství. Přesto leckde zaznívají hlasy, že by bylo více než symbolické, kdyby někdejší komunistický vězeň strávil ve svém úřadu ještě alespoň šest týdnů za každý jeden měsíc, ke kterému byl předchůdci dnešních "soudců z lidu" odsouzen.
Jako obyčejný, řadový katolík poměřuji každého kněze, kterého potkávám, jednoduchou mírou: Mohla bych k němu jít ke zpovědi? Kardinála Duky si vážím jako kněze i jako člověka, jako představitele církve i národa, jako zvučného hlasu neslyšených a neposlouchaných, mlčících a umlčovaných, malých a umenšovaných – jako kněze, ke kterému bych ke zpovědi šla.