První dáma československého národního hospodářství

19.09.2019 09:52

Úvod

„…když jsem studovala po středoškolské maturitě abiturientský kurs, už tehdy mne lákalo, poznati hlouběji příčiny a následky veškerého hospodářského dění, jak se ze sebe vyvíjí, jak spolu souvisí. A tak jsem se dostala na Vysokou školu obchodní. A tam mne nejvíce těšilo zase totéž — odkrývati, jak kolečka matematiky, účetnictví, soukromé ekonomiky i národního hospodářství do sebe zapadají a jak tvoří život hospodářský a jak jest tento život mnohotvárný a logický. Bylo mnoho radosti v tomto studiu.“ Ludmila Zlesáková, 1928.[1]

John Maynard Keynes do knihy Essays in Biography (1933) zařadil pouze jednu ekonomku – Mary Paley Marshallovou (1850–1944), první lektorku ekonomie na Cambridge a manželku Keynesova učitele, zakladatele neoklasické ekonomie, Alfreda Marshalla (Cicarelli a Cicarelli, 2003). Mezi nejvýznamnější Keynesovy epigony (jak John Maynard Keynes své žáky sám nazval v rozhovoru s von Hayekem, srov. Hayek, 2002) patřila postkeynesiánka Joan Robinsonová (1903–1983). Naopak patrně nejznámější ekonomkou monetaristické školy byla Anna Jacobson Schwartzová (1915–2012), blízká spolupracovnice Miltona Friedmana. Ekonomky se začaly výrazněji prosazovat až na počátku 21. století: Elinor Ostromová (1933–2012) obdržela jako první žena Nobelovu cenu za ekonomii v roce 2009, Anne Osborn Kruegerová (nar. 1934) byla jmenována hlavní ekonomkou Světové banky v roce 1982 (Wayne 2011), a Janet Yellenová (nar. 1946) vystřídala Bena Bernankeho v čele Federálního rezervního systému v únoru 2014.

Česká ekonomická věda je oproti anglosaské či germánské větvi výrazně mladší. Jedním z prvních českých národohospodářů – a také jedním z prvních autorů ryze české učebnice ekonomie – byl dnes už dávno zapomenutý první řádný český profesor politické ekonomie Eberhard Jonák (1820–1879). Jeho nejslavnější žák profesor Albín Bráf (1851–1912) byl ostatně vrstevníkem Mary Paley Marshallové. Mezi Bráfovými studenty, v první výrazné generaci českých ekonomů, nalezneme Aloise Rašína, Cyrila Horáčka, Josefa Grubera, Jaroslava Preisse, Josefa Macka či Karla Engliše, avšak žádnou významnou národohospodářku. Ekonomie v tom jen mírně zaostávala za ostatními vědami: první doktorka filosofie v českých zemích Marie Zdeňka Baborová-Čiháková promovala v roce 1901, tedy stejně jako první česká doktorka v matematiky Marie Fabiánová (Bečvařová 2019). První česká lékařka Anna Honzáková promovala až v roce 1902 (Wagnerová, 2003) a první česká právnička i první evropská notářka Anděla Kozáková-Jírová dokonce až roku 1922 (Uhrová, 2012). Zřetelný zlom ve vysokoškolském (především technickém) vzdělávání žen pak nastal se vznikem samostatné Československé republiky: už v roce 1921 byly promovány první inženýrka architektury Milada Petříková-Pavlíková, první doktorka technických věd Marie Tumlířová-Kuklová, a především první komerční inženýrka, a tedy první graduovaná česká ekonomka, Ludmila Zlesáková-Nosilová-Mužíková (Acta Universitatis Carolinae, 1983).

Výsledky pátrání v archivu Českého vysokého učení technického, Archivu hl. města Prahy a dobového tisku prokazují, že Ludmila Zlesáková ekonomie pouze nevystudovala, ale také se národnímu hospodářství, zejména v době Velké hospodářské krize, aktivně věnovala. Nebyla tedy ekonomkou pouze formálně, vzděláním, nebyla pouze účetní či lektorkou ekonomie, ale skutečnou makroekonomkou své doby. Cílem tohoto příspěvku je představit první českou národohospodářku, absolventku Vysoké školy obchodní v Praze, komerční inženýrku Ludmilu Zlesákovou. První část příspěvku stručně shrnuje její životopisné údaje, které doposud nebyly nikdy uceleně publikovány. Druhá, stěžejní, část je věnována jejímu studiu na Vysoké škole obchodní. Ve třetí části pak nastíníme její národohospodářské názory, se kterými se pokusila ovlivňovat československou hospodářskou politiku ve dvacátých a třicátých letech dvacátého století.

Druhá světová válka a zejména rok 1948 vytěsnily celou jednu generaci prvorepublikových ekonomů v čele s Karlem Englišem a Josefem Mackem na samý okraj veřejného působení. Na rozdíl od svých kolegů a učitelů však první česká národohospodářka Ludmila Zlesáková-Nosilová upadla v naprosté zapomnění. Je proto více než symbolické, že tato stručná připomínka jejího života a práce vychází nejen v roce stého výročí založení její alma mater Vysoké školy obchodní v Praze, ale také v době padesátého výročí jejího úmrtí.

 

  1. Ludmila Zlesáková-Nosilová-Mužíková: tři životy

Ludmila Zlesáková se narodila 11. ledna 1900 v Praze na Královských Vinohradech č. 239[2] starším manželům Marii a Antonínu Zlesákovým.[3] Otec, původem z Východních Čech, zemřel, když bylo Ludmile sedm let, jejím opatrovníkem byl určen příbuzný z matčiny strany, vrchní úředník Zajišťovací banky, Karel Nevole. Malá Ludmila byla pokřtěna ve vinohradském kostele Sv. Ludmily, za kmotry rodiče zvolili Terezii Šoltovou, vdovu po magisterském kontroloru, a dalšího matčina příbuzného, mlynář z Nových Mlýnů na Chrudimsku, František Nevole. Ve stejném kostele byla o dva roky později pokřtěna také jistá Milada Králová,[4] která se narodila v domě vzdáleném necelých tři sta metrů od Ludmilina bydliště. Obě spolu budou mnohem později – již jako Dr. Milada Horáková a Dr. Ludmila Nosilová – úzce spolupracovat.[5]

Osmnáctiletá Ludmila maturovala ještě během první světové války 4. července 1918 na Reálce Král. Vinohrad (Na Smetánce 1). Krátce poté nastoupila do prvního ročníku abiturientského kurzu na obchodní akademii a ještě v den uzavření Příměří z Compiégne, vystoupila z římskokatolické církve. Poprvé se vdávala teprve ve 29 letech, kdy si na vinohradské radnici vzala pozdějšího „definitivního profesora veřejné obchodní školy“ o čtyři roky staršího Jaroslava Nosila. Téměř přesně o deset let později byli manželé Okresním soudem civilním pro Prahu východ rozvedeni a za další rok, 13. 8. 1940, bylo manželství Krajským civilním soudem v Praze také rozloučeno.[6] Po druhé světové válce se Ludmila Zlesáková-Nosilová provdala znovu, tentokrát za rozvedeného profesora Ladislava Mužíka. Profesor Mužík měl z prvního manželství jednoho syna Radoslava, obě manželství Ludmiliny však zůstala bezdětná.

Dva sňatky a paralelní používání různých variant příjmení později významně ztížily pátrání po Ludmile jako autorce, národohospodářce i veřejné osobě. Až do prvního sňatku signovala své texty jako L. Zlesáková, existuje však i chybná varianta L. Zlešáková. Po svatbě se podepisovala buď L. Zlesáková-Nosilová nebo L. Nosilová, známé jsou ovšem také texty signované Dr. Z. Nosilová.  Po roce 1946 začala používat variantu Dr. Ing. Ludmila Nosilová-Mužíková případně Dr. L. Mužíková. Jen díky tomuto občasnému psaní dvojitých příjmení tak lze prokázat totožnost osob L. Zlesáková, L. Zlešáková, L. Nosilová, Z. Nosilová a L. Mužíková. V tomto příspěvku používáme ty verze jména, které odpovídají příslušnému časovému období.

Po absolvování Vysoké škole obchodní v Praze (kterému se věnuje následující kapitola) studovala v letech 1922–1926 na Přírodovědecké fakultě University Karlovy. Její disertaci na téma Sociologické prvky v přírodovědě Darwinově a jejich vliv na sociální vědy koncem XIX. a začátkem XX. století se zvláštním zřetelem k Německu oponovali prof. Emanuel Rádl[7] a prof. Jindřich Matiega. Promována doktorem přírodních věd byla následně 29. dubna 1927 ve velké aule na základě hlavní rigorózní zkoušky z přírodní filosofie a antropologie a vedlejší ze zeměpisu.[8]

V roce 1929 se Ludmila stala členkou Ženské národní rady, už o rok později byla zvolena jednatelkou výboru, kterému předsedala senátorka Františka Plamínková s místopředsedkyní (tehdy ještě soukromou docentkou, později teprve druhou jmenovanou českou vysokoškolskou profesorkou) Růženou Vackovou. O tři roky později zakládá spolu s  Dr. Miladou Horákovou, senátorkou Plamínkovou, profesorem Pražákem či Dr. Honzákovou – a s podporou prezidenta Masaryka – Společnost Boženy Němcové.

Během války, 26. listopadu 1940, jí udělila Vědecká rada České akademie technické cenu spojenou s odměnou ve výši 1000 K za práci na téma Domácká práce, její podstata, organisace a hospodářské využití (Národní listy 1940). V té době byla také profesorkou na Obchodní akademii Resslova v Praze, jako středoškolská profesorka ostatně strávila většinu profesního života - do důchodu odcházela z funkce ředitelky jedenáctileté školy v Karlíně. O pedagogické práci na obchodních akademiích v roce 1928 napsala:

„Vykládati 16iletým dívkám obchodní nauky není jistě tak vděčné, jako unésti jejich duše do abstrakčních sfér poesie neb do hloubky historie, ale představí-li si člověk střízlivě často prostředí jejich budoucího života, jest třeba právě zde, upoutati jejich zájem a logiku obchodu ztepliti nadšením. Obchodní školství je moje láska a mluvím nejdříve o této práci komerční inženýrky.“ (Zlesáková 1928).

Své žákyně podle jejich vzpomínek dokázala silně ovlivnit – jedna z nich ještě po téměř osmdesáti letech vzpomínala, jak pod jejím vlivem vstoupila celá dívčí třída do masarykovsky laděné organizace Obrodného hnutí československých mladých žen (tedy československé větvě známé organizace YWCA - Young Women's Christian Association).[9]

Ihned po druhé světové válce obnovila Ludmila Mužíková svou publikační i spolkovou činnost. Nevstoupila však do komunistické strany a jakkoli se snažila uhájit svoji roli v Československém svazu žen (transformované organizaci původní Ženské národní rady), byla podle pozdějších vzpomínek spolu „ postavena na vedlejší kolej“ (Vlasta, 1968). Opětovně začala publikovat až v době pražského jara, patrně poslední text, v časopise Vlasta, publikovala necelý měsíc před smrtí (Mužíková, 1969).

Ludmila Zlesáková-Nosilová-Mužíková zemřela 24. 11. 1969 v žižkovské nemocnici na selhání srdce, kremace se konala o čtyři dny později ve strašnické obřadní síni. Její manžel Ladislav Mužík po ní snubní prsten, dámské hodinky značky Ruhla a několik kousků drobné bižuterie, celková pozůstalost měla hodnotu stěží dvojnásobku jejího měsíčního důchodu. Nepatrné dědictví po někdejší vůdčí osobnosti prvorepublikových žen.  

  1. První československá komerční inženýrka       

„V ženě je často organisační talent a právě ten by se uplatnil v praxi komerční inženýrky. Osobně bych ženy raději viděla jako samostatné podnikatelky než zaměstnané úřednice. Myslím, že s vývojem doby dojde i k tomu. Zatím by se pro Vysokou školu obchodní, kteréžto studium jest ostatně velmi těžké i po stránce cizojazyčné, měly rozhodovati ženy jen opravdu vážné, a ty, věřím, že by se uplatnily. Podotýkám, že si stále ještě musí raziti samy cestu. Ale vždyť právě ve vývoji je život.“ (Zlesáková, 1928)

První rok samostatné existence Československé republiky byl pro vysoké školství zlomovým. Kromě tří vysokých škol v Brně (Masarykova univerzita, Vysoká škola zvěrolékařská
a Vysoká škola zemědělská) založilo Národní shromáždění také Vysokou školu obchodní v Praze. Rozhodnutí materializované zákonem č. 461/1919 Sb., ze dne 23. července 1919, kterýmž zřizuje se československá státní „Vysoká škola obchodní v Praze“ ovlivnilo celou další odbornou dráhu i devatenáctileté Ludmile Zlesáková. Ta v létě 1919 právě ukončovala takzvaný jednoroční abiturientský kurs, který obchodní akademie pořádaly coby nástavbu pro absolventy středních škol. Nový zákon jejímu dalšímu, vysokoškolskému, vzdělávání překážky nekladl: „Za řádné posluchače buďtež přijímáni abiturienti středních škol, reálných a gymnasijních bez rozdílu pohlaví“ (Tisk 1366).

Jména studentů, kteří ve středu 15. října poprvé zasedli do poslucháren, dnes téměř upadly v zapomnění ekonomické vědy i praktické politiky. Víme, že mezi nimi bylo mnoho cizinců, zejména z Balkánu, a jen velmi málo dívek. V pozdějších letech z tohoto ročníku nejvýrazněji vynikl Eduard Outrata, pozdější generální ředitel brněnské Zbrojovky a ministr financí londýnské exilové vlády.

Zajímavý je pohled do matrik studentů, ze kterých vyčteme skladbu absolvovaných předmětů i dosažená hodnocení. V akademickém roce 1919/1920 absolvovala Ludmila Zlesáková celkem jedenáct předmětů, nejlepších výsledků dosáhla v němčině a v právu obchodním
a směnečném
, naopak její výsledky v účetnictví byly toliko „dobré“ (tabulka 1). Mezi její přednášející pak patřil profesor Josef Macek, zakladatel české antropogeografie Vladimír Dvorský, emeritní předlitavský ministr průmyslu profesor František Fiedler, nebo národohospodář a poslanec profesor Jan Koloušek.

Tabulka č. 1. Studijní výsledky Ludmily Zlesákové v akademickém roce 1919/1920

Předměty učení

Prospěch

 

Bankovnictví a bursovnictví

vel. dobrý

 

Právo obchodní a směnečné

výborný

Právo soukromé

vel. dobrý

 

Celnictví

vel. dobrý

 

Zeměpis hospodářský a obchodní

vel. dobrý

 

Tarifní politika a technika

výborný

 

Právo veřejné

vel. dobrý

 

Finanční věda

vel. dobrý

 

Vodní doprava a námoř. právo soukromé

vel. dobrý

 

Účetnictví (pro kand. učit. na vyš. šk. bbch.)

dobrý

 

Jazyk německý

výborný

 

       

Zdroj: Archiv ČVUT. Vlastní zpracování.

 

 

 

 

 

 

 

Zachovalo se též vysvědčení o „prvné (obecné) státní zkoušce“, které svědčí o celkové náročnosti studia. O celkové nepřipravenosti na studium ženy svědčí i samotný formulář vysvědčení s větou „Pan kandidát byl zkoušen…“ (srov. tabulka 2).

Tabulka č. 2. Vysvědčení o prvné (obecné) státní zkoušce ze dne 16. 10. 1920

Byla uznána dobře způsobilou většinou hlasů

Předseda komise Pazourek

Výsledek zkoušek předběžných

Předmět

Prospěch

Mathematika (politická arithmetika)

dostatečný

Obchodní zeměpis

velmi dobrý

Chemie a chemická technologie

dostatečný

Výsledek zkoušek klausurních

Předmět

Prospěch

Francouzština

dobrý

Ruština

dostatečný

Podrobný výsledek zkoušky ústní

Předmět

Prospěch

Národní hospodářství (nauka, politika, finanční věda, statistika)

dobrý

Nauka právní

dobrý

Soukromá ekonomika (včetně kupeckých počtů, bankovnictví
a bursovnictví, pojišťovatelství, dopravnictví)

dostatečný

Účetnictví

dobrý

Francouzština

velmi dobrý

Ruština

dobrý

Zdroj: Archiv ČVUT. Vlastní zpracování.

Komerční inženýrkou byla jako vůbec první žena v Československu prohlášena s prospěchem „vyhověla dostatečně“ po složení dalších dílčích zkoušek dne 21. 12. 1921.

  1. Národohospodářka

„Byla jsem ještě zcela mladou profesorkou, ale měla jsem ráda své povolání, které bylo mým uvědomělým cílem od studentských let. V době, kdy jsem se chtěla provdati a vyřešiti i svůj soukromý život způsobem, který by mu dával plné lidské naplnění, v letech 1927—28, byla jsem zneklidňována hlasy o znovuzavedení celibátu. Ty mne vlastně přivedly na jaře 1929 do ŽNR.“[10] (Nosilová–Zlesáková, 1940)

V anketě časopisu Ženská rada odpovídaly na začátku druhé světové války členky ŽNR na otázku „Jak jsem se stala feministkou?“ Mnohé odpovědi sice používaly argumenty hospodářské, pouze Dr. Nosilová však ve své odpovědi naznačila své velké ekonomické téma: ekonomii práce.

Důsledkem válek 19. století bylo mimo jiné zavedení celibátu učitelek (srov. Lipovská, 2018). Československé Národní shromáždění proto již v květnu 1919 schválilo zákon č. 455/1919 Sb., kterým se zrušuje celibát literních a industriálních učitelek na školách obecných
a občanských /měšťanských/ v republice Československé
, předkladatelé přitom mimo jiné podávali argumenty ekonomické:

  • „Pak-li jsou učitelky nuceny, aby se po sňatku vzdávaly svého povolání, ztrácí tím stát řadu zkoušených a kvalifikovaných sil a zároveň i značná část kapitálu, investovaného v odborné vzdělání těchto žen, přichází tak na zmar.
  • Námitka, že by provdaná učitelka měla dvojí zaopatření, nemůže býti vážným důvodem proti zrušení celibátu učitelek. Dnes téměř všichni učitelé mají své vedlejší zaměstnání, poněvadž svým platem nemohou uhájiti života svých rodin a nikdo se nad jejich "dvojím zaopatřením" nepozastavuje. Konečně moderní žena nemá vůbec ve sňatku hledati a viděti své zaopatření, nýbrž úkol a smysl svého života“ (Tisk 1439).

Celibát primárně sloužil k omezení strany nabídky na trhu práce. Zejména během recesí poslanci pravidelně požadovali, aby ženy zaopatřené (tedy zejména vdané) nechaly svá zaměstnání mužům jako živitelům rodin. Ženy na počátku 20. století na trhu práce vystupovaly ve třech rolích:

  1. jako ženy v domácnosti zůstávaly ekonomicky neaktivní;
  2. zejména dělnice pracovaly na nejnižších pozicích a za nízkou mzdu z čistě existenčních důvodů;
  3. takzvané pin-money workers, tedy ženy, které pracovaly na částečný úvazek, aby získaly drobný důchod nad rámec svých běžných potřeb. Anglický termín pin money[11] ostatně vystihuje, že se jednalo o příjmy určené na nákup broží a dalších zbytných drobností (Trafler, 2008).

Právě pin-money podle některých ekonomů a politiků své doby umožňovaly zaměstnancům vyplácet ženám nižší mzdy, neboť ženy na tomto tržním segmentu nepožadovaly mzdy pokrývající náklady na pokrytí životních potřeb. Těmito dumpingovými mzdami pak ženy pracující na částečný úvazek získávaly podle dobových autorů nekale konkurenční výhodu nad ženami pracujícími na plný úvazek a částečně také nad muži. Americká ministryně práce a sociálních věcí v Rooseveltově administrativě Frances Perkinsonová (1933–1945) například o ženách pobírajících pin-money hovořila jako o „sobeckých, krátkozrakých stvořeních, které by se za sebe měly stydět“, neboť „dokud nebude každá žena dostávat minimální mzdu – čímž v New Yorku myslím ne méně než 20 dolarů týdně – dokud nemáme pevně ustanovený zvyk zkrácených úvazků a nějaké formy starobního zajištění, nepodpořím ty, kdo bez jakékoli ekonomické potřeby konkurují svým šarmem a vzděláním, jejich výhodou nadřazenosti, dělnickým dívkám, které mají jen své dvě ruce.“ Zajištěným ženám dále doporučila, ať se raději věnují architektuře, malování, hudbě, politice, charitě, právu, lékařství a učitelství, neboť tím ostatní poškodí méně (Perkinsonová, 1930). Ještě před Velkou hospodářskou krizí existovaly zákony zakazující placenou práci vdaných žen v devíti státech Spojených států amerických, do roku 1940 však jejich počet vzrostl na 26 (McDonald Way, 2018).

Nižší mzdy žen byly v meziválečném období charakteristické i pro československou ekonomiku. Nosilová proto v roce 1937 psala:

„Průměrné střední mzdy žen jsou stále o více nežli 1/3 nižší nežli průměrné mzdy mužů. Ve veřejných službách mají sice ženy teoreticky stejné platy jako muži, nedostávají se však postupně do vyšších platových tříd nikde, kde není přímo automatika. Ženina práce jest tedy hodnocena a placena hůře nežli práce mužů. A tato její nevýhoda jest další zbraní proti ní. Muži vidí v ženě tak trochu zrádce, stávkokaze, který, přijímaje práci za nižší mzdu, poškozuje i jejich mzdové posice. Vytýkají jí, že konkuruje způsobem, který není tak zplna fair play. Jsou přesvědčeni, že kdyby ženy pracovaly jen za stejné mzdy s nimi, přestaly by jim býti nebezpečné, neboť by pak nedostaly práci vůbec. A tak tu ženy stojí na strašném rozcestí.
Z důvodů existenčních i mravních pracovati musí, pracují tedy za to, co vůbec mohou dostati. Jest přirozené, že se ve svém celku snaží získati stejné platy s muži za stejnou práci.“

Do diskuse o tzv. propouštění vdaných žen ze státních služeb vstoupila jako ekonomka argumenty národohospodářskými, když upozorňovala, že propuštěním vdaných žen se nezaměstnanosti nezamezí, nýbrž se pouze přesune – například proto, že vdaná žena v domácnosti již nebude potřebovat (nebo si nebude moci dovolit) pomocnou sílu, kuchařky, hospodyně nebo vychovatelky proto budou propouštěny (Nosilová, 1932):

„V těchto rodinách by se začlo neodborně šíti doma, dražší techniky domácenských strojů by se odhodily (neboť provoz stojí peníze) neb prodaly, eventuelní splátky nábytku neb rodinných domků by se neplatily atd. Následky nedozírné, ve velké procentu rodin nejradikálnější – totiž rozvod. (V Rumunsku po návrhu podobného zákona bylo okamžitě podáno asi 3000 žádostí
o rozvod, takže bylo státní správě jasno, že zákon nemůže býti proveden.)“

Makroekonomické důvody pak používá, cituje-li z rezoluce Ženské národní rady:

„Poruchy výroby a oběhu statků těžká krise hospodářská a z ní vyplývající nezaměstnanost stávají se záminkou útoků na rovnoprávnost žen, na její hospodářskou, ale tím i osobní svobodu. Připomínáme, že společnost musí a může nalézti jiné prostředky, aby zmenšila nezaměstnanost“ (ibidem).

Navzdory úsilí Dr. Nosilové i dalších členek ŽNR bylo propouštění vdaných žen z veřejné služby nakonec prosazeno vládním nařízením č. 379/1938 o úpravě některých personálních poměrů ve veřejné správě. Podle § 16 nařízení „provdané ženy nemohou býti platně ustanoveny ve státní ani v jiné veřejné službě.“ Smyslem nařízení bylo získat po německém náboru českého pohraničí volná pracovní místa pro české uprchlíky (srov. Rákosník, 2008, s. 27). Přechod na válečnou ekonomiku v rámci německého pokusu o vybudování Großraumwirtschaft ovšem přinesl zcela nové hospodářské problémy, které širší diskusi
role žen na trhu práce ukončily bezmála na dalších padesát let.

 

Závěr

První století českého národohospodářství postrádalo výrazné ženské osobnosti. Záhy po založení Vysoké školy obchodní v Praze se však objevily první české komerční inženýrky. Většina z nich se ovšem orientovala na oblast účetnictví, obchodu či ekonomického vzdělávání, doposud naopak není známa žádná ekonomka, která by v období první republiky působila na akademické půdě. Jedinou komerční inženýrkou, která se dokázala v oblasti národního hospodářství – zejména pak veřejné diskuse hospodářské politiky – skutečně prosadit, byla doktora Ludmila Zlesáková-Nosilová-Mužíková. Zatímco dvě její blízké spolupracovnice z Ženské národní rady byly popraveny (senátorka Františka Plamínková roku 1942 během heydrichiády a doktorka Milada Horáková roku 1950 v rámci procesu s „dr. Miladou Horákovou a spol.“) a jedna odsouzena k 22 letům vězení (prof. Růžena Vacková v procesu „Mádr a spol.“), Ludmila Zlesáková-Nosilová „pouze“ upadla, navzdory svému výraznému působení ve veřejné diskusi i rozsáhlé publikační činnosti, v zapomnění. Snad jedinou připomínkou její práce zůstal útlý spisek Naše ženy v historii a výstavbě státu, který vydala bezprostředně po druhé světové válce (Mužíková-Nosilová, 1946).

Jakkoli její ekonomický přínos nesnese srovnání s dílem jejích vrstevníků, jednalo se o první pokus ekonomicky vzdělané ženy ovlivňovat hospodářskou politiku: nikoli na základě ideologie či stranického programu, nýbrž výlučně pomocí argumentů ekonomické vědy.

Tento příspěvek představuje v roce 50. výročí jejího úmrtí pouze prvotní nástin života a práce první české komerční inženýrky. Podrobnější reflexe bude vyžadovat hlubší archivní pátrání zejména v osobní korespondenci z pozůstalostí členek Ženské národní rady, kronikách obchodních akademií, na kterých během svého profesního života působila, i v podkladových materiálech jednání Národního shromáždění. Samostatnou otázkou pro další výzkum pak zůstává její působení v 50. a 60. letech 20. století či její ekonomické komentáře k přechodu na centrálně-administrovanou ekonomiku. Jakkoli nelze ekonomii jako vědu ani hospodářskou politiku jako její aplikaci rozdělovat na „mužskou“ a „ženskou“, osud první české ekonomky z počátku „českého století“ si zaslouží být uchován alespoň jako poznámka na okraji dějin českého ekonomického myšlení.

 

Poděkování

Za cennou pomoc s vyhledáváním archiválií spjatých se životem první české národohospodářky děkuji Mgr. Kristýně Janečkové a PhDr. Kamile Mádrové, Ph.D., pracovnicím Archivu ČVUT, PhDr. Marku Brčákovi, pracovníku Ústavu dějin Univerzity Karlovy a archivu Univerzity Karlovy, PhDr. Jakubu Kunertovi, hlavnímu archiváři České národní banky a Mgr. Vojtěchu Šustekovi, Ph.D., Mgr. Veronice Knotkové, Vlastě Měšťánkové a Radku Slunečkovi z Archivu hlavního města Prahy.

 

Literatura

Acta Universitatis Carolinae: Philosophica et historica. Univerzita Karlova. 1983.

Appeltová, Michaela. Ve víru událostí: YWCA a spolkový život v roce 1948. Diplomová práce, Fakulta humanitních studií, Univerzita Karlova v Praze. 2008.

Bečvařová, Martina. Doktorky matematiky na univerzitách v Praze 1900–1945. Karolinum Press. 2019.

Bednářová, Věta. České ženské hnutí do roku 1948. Český časopis historický = The Czech Historical Review / Praha : Historický ústav ČSAV 89, č. 2, (1991) s. 232–238. 1991.  

Cicarelli, James, Cicarelli, Julianne. Distinguished Women Economists. Greenwood Publishing Group. 2003.

Hayek, Friedrich Augus von. Autobiografické rozhovory. Barrister & Principal. 2002.

Lidové noviny. Brno: Vydavatelské družstvo Lidové strany v Brně, 30. 8. 1927, 35(437, odpolední vydání).

Lipovská, Hana. Kdo chce naše peníze? Ekonomie bez politické korektnosti. Grada. 2018.

McDonald Way, Megan. Family Economics and Public Policy, 1800s–Present: How Laws, Incentives and Social Progras Drive Family Decision-Making and the US Economy. Springer. 2018.

Mlčoch, Lubomír. Soudobá ekonomie očima tří generací. Karolinum Press. 2013.

Mužíková-Nosilová, Ludmila. Naše ženy v historii a výstavbě státu. Ministerstvo informací. 1946.

Mužíková, Ludmila. Svět se netočí jen kolem nás. Vlasta, 29. 10. 1969.

Národní listy. 3. 12. 1940. Ceny České akademie technické. Roč. 80 (330).

Nařízení vlády ze dne 27. dubna 1934, č. 84/1934 Sb., kterým se vydává řád pro dosažení doktorátu věd obchodních.

Nosilová-Zlesáková, Ludmila. A ještě ta dvojí pravda. Národní listy, 4. 12. 1932, 72(335).  

Nosilová-Zlesáková, Ludmila. Jsme kritisovány! Eva: časopis moderní ženy. Praha: Melantrich, 01.01.1934, 6(5). s. 28.

Nosilová, Z. Ludmila. 1937. Žena pracuje. Eva–časopis moderní ženy, 15. 9. 1937, 9(20), str. 12.

Nosilová-Zlesáková, Ludmila. Jak jsem se stala feministkou? Ženská rada, 29. 2. 1940, str. 30–33.

Perkinsonová, Frances. In Should Women Earn Pin Money? MacLean´s Magazine. 1930.

Rákosník, Jakub. Odvrácená tvář meziválečné prosperity. Nezaměstnanost
v Československu v letech 1918–1938
. Karolinum Press. 2008.

Tisk 1366. Zpráva školského výboru o návrhu poslance dra Velicha, dra Srdínka, dra Krejčího, Housera, dra Lukavského a soudruhů, (čís. tisku 516) aby byla zřízena československá státní vysoká škola obchodní v Praze. Praha, 26. 5. 1919.

Tisk 1439. 1919. Zpráva kulturního výboru o návrhu členů N. S. Aloise Konečného, Fr. Housera, Josefa Smrtky, Fr. Zeminové a společníků (tisk č. 828), aby zrušen byl celibát učitelek. Praha, 15. 7. 1919.

Trafler, Janice. Gendered Dollars: Pin Money, Mad Money, and Changing Notions of
a Woman´s Proper Place.
Essays in Economic & Business History – Vol XXVI, s. 189–202. 2008.

Uhrová, Eva. Anna Honzáková a jiné dámy. 2012.

Vládní nařízení č. 379/1938 o úpravě některých personálních poměrů ve veřejné správě.

Vládní nařízení ze dne 23. června 1953, č. 60/1953 Sb., o vědeckých hodnostech a o označení absolventů vysokých škol.

Vlasta. Nestačí mít jen pravdu. 20. 3. 1968, 22(12), str. 2.

Wagnerová, Alena, K. České ženy. Fragment. 2003.

Wayne, Tiffany, K. American Women of Science Since 1900, svazek 1. ABC­–CLIO. 2011.

Zákon č. 455/1919 Sb., kterým se zrušuje celibát literních a industriálních učitelek na školách obecných a občanských /měšťanských/ v republice Československé.

Zákon č. 461/1919 Sb., ze dne 23. července 1919, kterýmž zřizuje se československá státní „Vysoká škola obchodní v Praze.

Zlesáková, Ludmila. Eva – Časopis moderní ženy. Anketa. 15. 12. 1928. Roč. 1(3), str. 15. 1928.



[1] Veškeré citace v tomto příspěvku ponechávají dobový pravopis.

[2] Ulice Erbanova 3, od roku 1926 Bruselská.

[3] Matce Marii bylo v době Ludmilina narození 44 a otci 50 let.

[4] Matrika VIN N9, 1901–1903, str. 168–16. Milada Králová–Horáková se narodila na Král. Vinohradech č. p. 28, roh dnešních ulic Bělohradská a Rumunská.

[5] Nemáme plně zdokumentovánu spolupráci obou vinohradských rodaček, dochovalo se však zásadní tvrzení o postojích Dr. Horákové z poválečných let: „M. Horáková ztrácela důvěru v sebe, ve svou práci a ve svůj šťastný osud. Některým spolupracovníkům neúměrně důvěřovala (prezidentu Benešovi, P. Drtinovi, H. Ripkovi), věřila svým spolupracovnicím v ŽNR (Z. Patschové, L. Nosilové),“ (Bednářová, 1991, s. 236).

[6] Jaroslav Nosil se narodil v Babylonu, okr. Domažlice, 6. 2. 1986, zemřel v Praze 17. 5. 1945.

[7] Pozoruhodné je, že již jako doktorka vedla Ludmila Nosilová ostrou polemiku se svým oponentem profesorem Rádlem ve věci ženského hnutí (Nosilová, 1934).

[8] Ekonomové mohli dostávat doktorskou hodnost RCDr. (rerum commercialum doctor, tedy doktor věd obchodních až ve 30. letech, titul se uděloval pouze do roku 1953. Srov. Nařízení vlády ze dne 27. dubna 1934, č. 84/1934 Sb., kterým se vydává řád pro dosažení doktorátu věd obchodních a Vládní nařízení ze dne 23. června 1953, č. 60/1953 Sb., o vědeckých hodnostech a o označení absolventů vysokých škol, viz např. Mlčoch (2013, s. 39).

[9] Z rozhovoru s pamětnicí vystupující pod iniciálami C. Ch. cituje Michala Appeltová ve své kvalifikační práci Ve víru událostí: YWCA a spolkový život v roce 1948 (2008): „…paní profesorka naše, doktorka Nosilová-Zlesáková, nám začala vyprávět o YWCA a že my jsme takový patnáctiletý kůzlata, který bychom potřebovaly něco taky vědět o světě a tam že máme možnost.“

[10] Ženská národní rada.

[11] Lidové noviny (1927) překládaly výraz pin-money  jako jehelné: „Jehelné říkají Angličané penězům, které dává manžel ženě na volná vydání. Zajímavý je původ tohoto názvu. Anglické slovo pinmoney znamená vlastně peníze na špendlíky a vzniklo za krále Karla I., který zakázal dovoz špendlíků z ciziny. Za tuto výsadu musili špendlikáři platiti do královské pokladny ročně 500 liber šterlinků a král přiřkl tyto peníze své choti Henriettě Marii jako pin-money pro její soukromá vydáni.“

 

Příspěvek na konference u příležitosti 100. výročí obchodního vzdělávání v naší zemi, Praha, VŠO, 19. 9. 2019.