Rašínova bitva

02.03.2019 18:13

(Reflex)

 

Ministr financí Alois Rašín vstoupil pozdě večer do pracovny v Clam-Gallasově paláci. Dlouze se zahleděl na několik mužů, jejichž siluety se utápěly v pološeru, a spokojeně poznamenal: „tak se mi to, pánové, líbí – vypadáte zde jako spiklenci.“ K Rašínovým spiklencům patřil budoucí guvernér Národní banky Československé Vilém Pospíšil, ministerský rada Karel Leopold či bankéř Jaroslav Preiss. Problém, který v utajení řešili, měl rozměr hospodářský, politický i diplomatický: žádná země totiž není suverénní, neplatí-li vlastní měnou. Čechoslováci sice měli v lednu roku 1919 své místo na mapě Evropy, v hospodářství však dále obíhaly rakousko-uherské koruny. „Naše politické osamostatnění třeba dovršiti osamostatněním hospodářským,“ psal 23. 2. v úvodníku Lidových noviny profesor Karel Engliš, a pokračoval: „Chceme-li prováděti vlastní hospodářskou politiku, musíme tvořiti vlastní samostatné celní území a míti vlastní měnu.“

V roce 1892 vznikla rakousko-uherská koruna jako měna krytá zlatem, první světová válka však vazby většiny měn na kov přetrhala. Válečné i poválečné výdaje řešila vídeňská centrální banka tiskem peněz, který vedl k vysoké míře inflace. Za čtyři válečné roky vzrostly životní náklady v rakousko-uherském hospodářství o 1540 %. Tři měsíce po konci války stále obíhaly rakouské koruny v zemích bývalé monarchie, bankovky byly dokonce tištěny jen jednostranně, neboť na oboustranný tisk prý už nebyl čas. Za stejnou (rakousko-uherskou) korunu bylo možné koupit více zboží v bohatším poválečném Československu než v Rakousku, proto také Rakušáci jezdili nakupovat do českých zemí. Riziko rozšíření vídeňského hyperinflačního požáru do mladé republiky proto rostlo.

Oficiální zdražování však bylo nepatrné oproti růstu cen na černém trhu. Kronikář východočeských Linhartic například zaznamenal: „Na černém trhu stál 1 kg brambor
2 koruny. Bylo nařízeno, že domácnosti, které mají v zásobě více než 7 kg mouky na hlavu, se musí vzdát lístků na mouku a na chléb. Tam, kde se vyskytly pochybnosti, se konaly domovní prohlídky.“
Občané nového státu vyjadřovali svou nespokojenost na demonstracích, ve větších městech docházelo i k drancování. Milotický kronikář Josef Dorazil popsal první měsíce roku v samostatné republice trpce: „Zdálo se nám, že až dosáhneme samostatnosti, budeme oplývati všemožnou hojností nejlepších věcí, ale není tomu tak. Nastává všeobecné zklamání. Není dostatek potravin, oděv i obuv v ceně stoupá víc a více. Práce jak na poli, tak i v průmyslových závodech koná se ledabyle, žádnému do vážné a svědomité práce se nechce.“

Bylo zřejmé, že nová vláda musí energicky zasáhnout. První plán měnové odluky ostatně vznikal už během Rašínova vídeňského věznění v roce 1917. Krátce po vyhlášení republiky,
6. listopadu 1918, poslal Národnímu výboru otevřený dopis s návrhem měnové reformy také sociálnědemokratický ekonom profesor Josef Macek. Jeho stručný pětibodový plán se velmi věrně podobal finální verzi Rašínova programu. Čas na odluku však nastal až začátkem roku 1919, kdy versailleská mírová jednání potvrdila hranice ČSR.

Rašín a jeho „spiklenci“ pracovali na přípravě měnové odluky v přísném utajení. Výbory jednaly pozdě v noci, všichni pracovníci – od ekonomických odborníků až po sekretářky – skládali slib mlčenlivosti. Horečnatou činnost v posledních dnech před vyhlášením měnové reformy popisoval ministerský rada Leopold: „Abych neztratil ani několik těch chvil, jichž potřeboval jsem k jízdě do svého bytu a zpět do kanceláře, nařídil Dr Rašín, aby objednána byla pro mne železná postel se slamníkem a vlněnou houní, která konala mně zvláště
v okolkovacím týdnu dobré služby…“

Dnes se má za to, že Rašín překvapil veřejnost oznámením o „měně“ 25. února 1919. Ve skutečnosti už 21. února otiskly Lidové noviny krátkou noticku nazvanou „Zákon o měně bude podán v úterý“: „Jak se dozvídáme, podá ministr financí dr. Rašín v úterní valné schůzi zmocňovací zákon o opatřeních jednak k osamostatnění, jednak ke zlepšení naší měny. Finanční výbor dojednává dnes poslední podrobnosti a schválil ministrovy plány. Projednají se v úterý pilným způsobem v plenu a výboru, načež je Národní shromáždění v celku schválí, takže ve středu již mohou nabýti platnosti.“ V té době také ministerstvo financí vypouštělo prostřednictvím spřátelených novinářů první náznaky informací o kolkovací akci: vycházely články s optimistickými titulky „První úspěchy chystané měnové rozluky“ či „První kroky k nápravě měny“. Přímo v sídle ministerstva financí byla zřízena zvláštní redakce, jejíž redaktoři byli zároveň Rašínovými emisary i v největších československých bankách.

Jen stěží si dnes lze představit, že by předseda vlády a ministr financí měli vliv na jeden z největších deníků v republice. Rašín s Kramářem však tehdy stále ještě ovládali své Národní listy, které v duchu Rašínova plánu loajálně psaly: „S radostí loučíme se s rakousko-uherskou znehodnocenou korunou, která před téměř 27 lety byla s tak velikými nadějemi zavedena. Vědomí obyvatelstva, že bude míti v rukách peníze kryté úvěrem Československého státu, dovedlo přemoci všechny pochyby a domnělé oběti, které by se nám jinak snad zdály těžkými…“ Po mediální stránce tak zkušený novinář Rašín neponechal nic náhodě.

Samotné projednávání návrhu zákona v parlamentu bylo velmi rychlé. Zpravodaj profesor Horáček reformu navenek srdnatě obhajoval. V autobiografické knize Vzpomínky z mého života však napsal, že všechna Rašínova opatření neschvaloval – mimo jiné svému předchůdci v ministerském úřadu vyčítal, že finanční výbor postavil před hotovou věc. Měnovou reformu dokonce obviňoval z pozdější prvorepublikové nezaměstnanosti.

Sám Rašín využil při projevu k Národnímu shromáždění celého rejstříku svých řečnických triků, když apeloval na národní hrdost, pracovitost a šetrnost: „My si musíme býti vědomi, že jen tenkráte bude míti ta naše česká koruna skutečně dobrý zvuk a dobrý kurs, vyhovíme-li třem nejzákladnějším podmínkám správného života hospodářského: dovedeme-li si svůj rozpočet státní upraviti takovým způsobem, aby nebyl passivní, dovedeme-li v tom státním rozpočtu šetřiti, dělati jen to, co jest nevyhnutelně potřebné, všechno ostatní, co nemusí ihned býti, odkládati na budoucí časy a při tom krýti schodky, které tady vzniknou, novými daněmi…Musíme šetřit a vyrábět, jiné pomoci nám není, jinak ta koruna bude stejně devalvována, jako byla ta stará.“

Hlavním Rašínovým ideovým odpůrcem byl brněnský profesor Karel Engliš. Oba navštěvovali, ještě jako studenti, přednášky prvního českého národohospodáře Albína Bráfa, oba byli poslanci Národního shromáždění, oba se stali dvakrát ministry financí. Engliš však s kolkováním silně nesouhlasil a opakovaně na veřejnosti představoval svůj vlastní plán. V reakci na Rašínovo rozhodnutí však napsal: „Za těchto okolností není zajisté vhodno, abych novou kritikou křížil práci vlády; ke kritice se doba vrátí“. Slovo dodržel – během projednávání se k reformě (stejně jako ostatní poslanci) nevyjadřoval. Zákon tak byl během jediného dne schválen v prvním i druhém čtení. Senát tehdy ještě neexistoval, proto mohl ministr Rašín v půl šesté večer telefonovat do své kanceláře: „zákon byl právě přijat, jedu pro podpis na hrad – spusťte to!“ Masaryk, který se jinak k hospodářským záležitostem vyslovoval spíše zdrženlivě, kolkování podpořil: „Musíme kolkovat své bankovky, abychom zabránili inflaci bankovek nehodnotných. Nemůžeme prodat tunu uhlí za unci papíru.“

V čem měnová reforma spočívala? Nejviditelnějším krokem byla samotná „kolkovací akce“ ve dnech 3. až 9. března, při které byly na téměř 1500 místech v celém Československu kolkovány bankovky v nominální hodnotě 10, 20, 50, 100 a 1000 korun. Informace o měnové reformě měli vyhlašovat učitelé ve školách, kněží z kazatelen, hostinští ve svých hospodách či majitelé biografů před počátkem promítání.  

 

Kolkování se netýkalo papírových korun a dvoukorun, ty proto začaly ihned mizet z oběhu. Hromadění drobných bankovek podle § 13 Rašínova nařízení policie však přísně stíhala, občané tedy hledali jiné únikové cesty. Kronikář jihočeské obce Včelná tak nikoli bez jisté poezie psal: „Tu bylo shonu. Kde kdo mohl, vyměňoval si peníze za drobné. Každý, kdo něco kupoval, dal větší peníz, aby dostal drobné a drobné dvoukoruny a koruny nepodléhaly kolkování. Kdo jich měl mnoho, tak se tak trochu styděl že si tolik peněz za války nahrabal,
a aby jich nemusel tolik ku kolkování předložiti a potom aby mu nebyly zadrženy přes určitou výši, sbíral drobné. Následkem tím zmizely všechny drobné a pak kdo neměl drobné přesně, co věc stála, stěží koupil.“
Koruny a dvoukoruny byly staženy z oběhu až v září téhož roku,
a to za 10% poplatek, kdy za každou korunu dostali lidé zpět jen 90 haléřů.

Jeden z přímých účastníků měnové reformy, pozdější ministr financí Novák, pět let po skončení „kolkovací akce“ vzpomínal, že bylo z oběhu staženo 140 milionů bankovek, což prý odpovídalo 150 tunám papíru. Množství peněz v hospodářství kleslo o třetinu.

Celkem bylo použito 244,1 milionů kolků. Poválečný nedostatek kvalitního materiálu vedl k výrazné pestrosti barev a vzorů oficiálních kolků, což značně povzbuzovalo čilé padělatele. Kvůli nekvalitnímu lepidlu navíc úředníci používali roztok sody, který způsoboval chemickou reakci barviva a tím i změnu vzhledu kolku. Ministerstvo se následně hájilo, že vydati podrobná poučení o tom, které kolky jsou pravé a jak je rozeznati od falešných, nemůže, poněvadž by tím padělatelé byli jen upozorněni na vady a nedostatky svých fabrikátů.“ Obchodníci v malých obcích proto často odmítali kolkované bankovky přijímat. Radotínský kronikář například zaznamenal, že bylo obtížné vůbec něco koupit, neboť „žádný nechtěl peněz, protože se bál, že jsou falešné.“

Při kolkování také platil „přednosta rodiny“ zvláštní daň ve výši 1 % okolkovaných bankovek, která měla krýt režijní náklady ministerstva. Kolkování samo ovšem tak radikálním krokem nebylo. Veřejnost s ním počítala a očekávala je prakticky od vzniku Kramářovy vlády. Zlou krev v republice dělala především druhá část Rašínova nařízení, tzv. nucená státní půjčka. Okolkována totiž byla pouze polovina předložených bankovek, druhá polovina byla zadržena a vyplacena jen v podobě vkladních poukázek, které mohly být použity k placení daní. Rašín se tak pokusil stáhnout z oběhu 50 % všech bankovek, což mělo postihnout zejména „válečné zbohatlíky“. Například řezník, který přinesl k okolkování 50 000 K, dostal zpět jen 24 750 K – 250 K tvořil kolkovací poplatek a zbylých 25 000 K bylo vázáno na účtu. Ferdinand Peroutka ve svém Budování státu připomněl novinové titulky: „1 koruna = 50 haléřů“.

Třetí částí plánu bylo provedení soupisu veškerého majetku tak, aby bylo možné vypočítat zcela novou majetkovou daň. Takzvaná dávka z majetku byla ovšem vyhlášena až o rok později.

Navzdory oficiálnímu optimismu občané měnovou reformu přijímali s pramalou radostí – reakce se velmi podobají zkušenostem pamětníků reformy z roku 1953. Už 4. března se objevily první demonstrace, a to především v regionech s vysokým podílem německého obyvatelstva. Například v Novém Jičíně demonstranti začali na hlídkující české vojáky střílet, zraněno přitom bylo několik dalších civilistů. Dobový tisk psal o rozptýlení demonstrace vojskem, kterému zástupy „vyhrožovaly a spílaly za zpěvu Wacht am Rhein.“ Občané z obce Vrutice u Štětí se ke kolkování nejprve odmítli připojit. Později si však svůj odpor rozmysleli
a vyslali za Rašínem do Prahy deputaci s prosbou o dodatečné okolkování. Ministr jim shovívavě vyhověl.

Čeští občané se pokoušeli vyhnout padesátiprocentní „dani“ nejrůznějšími triky. Někteří v zoufalství vzali obchody útokem. Zaznamenány tak jsou kuriózní případy zběsilých nákupů: „V okresu mohelnickém nakoupil prý výměnkář asi 80tiletý, který dovedl se sotva podepsati, mimo jiné 100 souborů dopisních papírů, mezi nimi 50 růžových se srdečky.“ Lidé bezhlavě kupovali šperky, piana, obrazy i rakve, a dokonce prý raději platili i daně, neboť se obávali, že o tzv. vázané vklady přijdou.

 

Po sto letech lze Rašínovu měnovou reformu, zejména ve světle reformy z roku 1953, považovat za velmi úspěšnou. Zatímco v Rakousku vzrostly ceny během prvních pěti poválečných let o více než 7 000 %, československá cenová hladina naopak klesala. Dobová hodnocení občanů, politiků i ekonomů se však velmi rozcházela. Ceny sice začaly klesat hned, ovšem zdaleka ne tak, jak Rašín předpokládal. Milotický kronikář atmosféru shrnul rezignovanými slovy: „Myšlénka prvního československého finančního ministra Dra Rašína byla dobrá, chtěl udržeti kurs českých peněz a lid trochu naučiti šetřiti, ale obé se zvrtlo.“

První vlastní státovky, stokoruny, jsme se dočkali až 7. 7. 1919, v předposlední den Rašínova prvního ministerského období. První bankovky se dostaly do oběhu v roce 1927 a teprve v předvečer Velké hospodářské krize se česká koruna stala měnou krytou zlatem.

V proslovu před Národním shromážděním v únoru 1919 ministr Rašín řekl: „To není můj boj, to není Rašínova bitva. Ne, to je bitva za lepší budoucnost finanční a hospodářskou České republiky a tu musí býti všichni v řadách a všichni musí státi, aby pomáhali.“ S našimi dnešními znalostmi může leckdo měnové reformě vyčítat desítky drobných chyb, přesto však musíme cítit obdiv a úctu k „Rašínovým spiklencům“, kteří dokázali úspěšnou měnovou odlukou dokončit vznik samostatného Československa. I díky nim je naše koruna sto let po svém vzniku stále stabilní měnou.

 

*** *** ***

11 českých bankovek

  1. 1919 - Státovka 100 K (Mucha)

 

Do roku 1926 se o naši měnu staral Bankovní úřad ministerstva financí. Papírová platidla, která vydával, se proto nenazývala „bankovky“, nýbrž „státovky“. První státovka nové republiky – stokoruna – se do oběhu dostala 7. 7. 1919. Návrh pocházel z dílny Alfonse Muchy, kterému seděla modelem jeho manželka Marie. Na tisku se mimo jiné podílela
i tiskárna Rašínových Národních listů. Takzvaná Muchovka se však brzy stala obětí padělatelů, její platnost proto skončila již v lednu 1921.

 

  1. 20 Kč (Rašín) - první čs. bankovka

První československou bankovku vydala Národní banka Československá již 1. října 1926, do oběhu se však nové dvacetikoruny dostaly až 26. března 1927. Na bankovce se sešli tragicky zesnulí ministři první Kramářovy vlády. Lícová strana zobrazovala prvního československého ministra vojenství Milana Rastislava Štefánika, rubová Aloise Rašína. Oba státníci se na dvacetikoruny, tentokrát již kovové, znovu vrátili zvláštní emisí pamětních dvacetikorun v říjnu 2018 (Štefánik) a v lednu 2019 (Rašín).

 

  1. 100 – Masaryk

 

První československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk se objevil na stokoruně hned dvakrát. Švabinského bankovka z roku 1931 kromě Presidenta Osvoboditele zachycovala i portrét mladé dívky symbolizující „Republiku“. Modelem podle svých slov tehdy Švabinskému seděla pěvkyně Jarmila Novotná. Znovu se Masaryk vrátil na stokorunu po druhé světové válce, hned v roce 1945. Na tehdejší státovce byl podepsán ministr financí Dr. Ladislav Feierabend.

 

  1. 50 K - protektorát (Švabinský)

Období protektorátu bylo tragické pro zemi i hospodářství, tvorba bankovek proto vycházela ze starých prací předních umělců: padesátikoruna z roku 1940 byla inspirovaná Maxem Švabinským, padesátikoruna z roku 1944 Josefem Mánesem. Na bankovkách Národní banky pro Čechy a Moravu se objevil barokní malíř Petr Brandl (500 K) či stavitel Svatovítské katedrály Petr Parléř (1 000 K). Prvorepublikové bankovky přesto zůstávaly v oběhu téměř do konce německé okupace – poslední byly staženy až v roce 1944.

  

  1. 1000 K - Masaryk jako kolek

Po druhé světové válce bylo nutné sjednotit platidla obíhající na území obnoveného Československa. Bankovky proto byly na Slovensku nejprve kolkovány kolky s Tomášem Garriguem Masarykem. Už 1. listopadu 1945 ovšem proběhla tzv. Československá měnová reforma, při které byly částky nad 500 Kčs opět složeny na vázané vklady – jen aby byly při další měnové reformě roku 1953 zrušeny úplně.

 

  1. 25 Kčs (Svolinský) – 1957

 

Zcela nový přístup k uměleckému ztvárnění bankovek přišel ve druhé polovině 50. let
s Karlem Svolinským. Jeho Jana Žižku z Trocnova nejprve kritizovalo politbyro ÚV KSČ kvůli – údajně málo propracované – husitské zbroji. Následně se ke kritice připojil i prezident Zápotocký, podle kterého Svolinského Žižka „vypadal jako tulák“. Nové pětadvacetikoruny se však přesto dostaly do oběhu už v roce 1958.

 

  1. "zelená" 100 Kčs

O legendární zelené stokoruně tisk psal: „je skutečně socialistická svým vznikem a tematikou a její charakteristika jako peníze atomového věku je k naší veliké radosti pravdivá: je to první bankovka na světě, která nese symbol atomového věku – schéma atomového jádra s drahami elektronů. A do toho atomového jádra a věku se dívají dva mladí lidé, plni životní síly, představitelé naší socialistické společnosti.“ Autorem byl armádní důstojník František Heřman, modelem mu stála manželka Vlasta.

 

  1. 100 Kčs - Gottwald

Druhým a posledním prezidentem, který se objevil na našich bankovkách, byl Klement Gottwald. Věnována mu byla třetí emise československých stokorun. Kýčovité zelené platidlo se do oběhu dostalo až v říjnu 1989, koncem měsíce se proti emisi konala malá demonstrace
a už 4. prosince byl tisk zastaven.

 

  1. kolek nového státu (1993)

Po rozdělení Československa existovala mezi oběma novými státy několik týdnů měnová unie. Již 8. února 1993 však byla vyhlášena měnová odluka. Než se dostaly do oběhu nové, české, bankovky, byly kolkovány bankovky staré. Kolky vytiskla tiskárna v kolumbijské Bogotě.

 

  1. O. Kulhánek

Bankovka je umělecké dílo, které zná skoro každý. Těmi současnými, které navrhl Oldřich Kulhánek, platíme 26 let. Tisícikoruna s Františkem Palackým dokonce získala ocenění Bankovka roku 2008 udělované světovou asociací odborníků zabývajících se hotovostí (IACA). Ve stejném roce skončila platnost papírových dvacetikorun s Přemyslem Otakarem I. a v roce 2011 jsme mohli naposledy platit padesátikorunou Sv. Anežky České. Karel IV. tak na našich bankovkách zůstává posledním potomkem Přemyslovců. 

 

11. výroční Rašín

Ke stému výročí Rašínovy měnové reformy vydala Česká národní banka 31. ledna 2019 první pamětní bankovku. Symbolickou zlatožlutou stokorunu s portrétem Aloise Rašína navrhla akademická malířka Eva Hašková.  Státní tiskárna cenin vydala 20 000 kusů v ceně 1 000 Kč, krátce po emisi se ovšem bankovka prodávala v aukcích téměř za čtyřnásobnou cenu.