Řecká krize nad zlato

16.07.2015 18:39

Před třiasedmdesáti lety ještě nebyl Warren Buffet světoznámým „Věštcem z Omahy“, ale obyčejným jedenáctiletým klukem, který si koupil své první tři akcie při ceně 38 babek za kus. Když vzápětí cena akcií klesla, jako většina nezkušených investorů propadl panice. Jakmile se akcie opět trochu zmátořily, nemeškal ani minutu a kvapem je střelil za 40 dolarů s čistým ziskem 5 % (nominální vyjádření jeho úspěchu – 6 $ – už tak velkolepě nevypadá, že?). Na malého kluka by to samozřejmě vůbec nebyl špatný výsledek, jenže...jenže za pár dní po tomto prvním buffetovském prodeji vylétly ceny těch samých akcií na 200 dolarů. Budoucí investiční génius si tak odnesl první důležitý poznatek – a není pochyb o tom, že mu tato zkušenost náramně prospěla.

Jaké poučení vyplývá z této legendární historky pro naše horké řecké léto? V životě člověka i země čas od času nastanou okamžiky, kdy drobná prohra či pár výchovných facek může přispět k prevenci před budoucími průšvihy. Kdyby akcie malého Warrena šly okamžitě po prodeji do kytek a vzpamatovaly se až za jeden dva roky, možná by byl dnes Věštec z Omahy obyčejným důchodcem, který by v Nebrasce krmil holuby (pokud tam nějaké mají).   

Podobnou výchovnou ťavku jsme dostali i my v posledních dnech. V nekonečném řecko-evropském zápase totiž napadlo pár studovaných hlav, že se peníze pro Řecko najdou v jedné z mnoha kapes tetičky Unie. Tentokrát v takzvaném Evropském mechanismu finanční stabilizace. Spíše než pod tímto krkolomným názvem, který si nepamatuje snad ani předseda Komise, ho známe pod familiární zkratkou EFSM. EFSM tvoří spolu s ESM, ESF, SSM, EU, EMU, ERDF nebo EAGGF tradiční evropskou písmenkovou polívku (plnou éček). Řecké krizové kapesné je sice tak trošku proti všem pravidlům, které si velcí kluci před mnoha a mnoha lety domluvili, ale kvůli tomu bychom od piva nevstávali. To, co otřáslo českým mediálním, a proto i hospodským, světem, je zpráva, že možná budeme za řecké dluhy ručit částkou bratru 3,9 miliard korun. Pro představu je to asi tolik:

3 900 000 000 Kč.

Většina normálních lidí si členství v EU spojovala až doposud spíše s příjemnými cukrátky: nemusíme zastavovat při přejezdu hranic na celnicích, můžeme si vyzkoušet v rámci erasmáckých výletů kvalitu barů v Itálii nebo Německu a hlavně – jaké to magické slovo – jsme přece čistí příjemci z evropských fondů. Náhodou zrovna 16. července 2015 vyšel „EU report Nejvyššího kontrolního úřadu“. Zpráva konstatuje, že za deset let našeho členství v EU jsme do Bruselu poslali 387,3 miliard korun a zpátky nám doputovalo 797,5 miliard korun, takže jsme inkasovali čistého 410,2 miliard korun. Co je proti tomu nějakých 3,9 miliard (n)ouzového ručení.

Pro většinu lidí (tedy všech těch „obyčejných lidí“ a „daňových poplatníků“ a „běžných občanů“ a zejména „voličů“) byla EU až doteď hodnou tetičkou Unií. Tetičkou, která financovala hřiště, cyklistické dráhy, sjezdovky a interaktivní tabule ve školách. Pár zasvěcenců možná tušilo, že škola v Mokré Lhotě by raději nahradila čtyřicet let staré atlasy s Gottwaldovem a SSSR nějakými modernějšími exponáty, jenže co naplat, peníze ze šuplíčku „na atlasy“ musely být přihozeny v rámci spolufinancování do šuplíčku „na interaktivní tabuli“. S interaktivní tabulí sice paní učitelky pracovat neumí a používají ji jenom jako superdrahé promítací plátno (pokud jim je Pepíček z 3. B zprovozní), ale přece by byla škoda nechat ty peníze propadnout, že.

Přesně ve stylu Bastiatova eseje Co je a co není vidět tedy viděli všichni až do dneška jen ten „čistý přítok“ financí skrz penězovody expresně z Bruselu přímo do české ekonomiky. Tato jednoduchá (až příliš jednoduchá!) aritmetika důvěry v nový, lepší, spravedlivý svět, kdy bohatí ze Západu posílají peníze nám chudým na Středovýchod a piccassovská holubice se přitom vznáší nad vodami, tedy tato sladká představa vzala v posledních dnech za své. Místo holubice nad námi najednou visí ponurá hrozba miliardových záruk za dluhy, které jsme si my sami výjimečně nenadrobili. V newspeaku sluníčkových lidiček se tomu říká solidarita. A právě tahle solidarita by se pro nás mohla stát stejně důležitým výchovným momentem jako pro malého Warrena Buffeta výkyvy cen akcií v roce 1942.

Česká republika totiž prakticky nemá jiné peníze než peníze svých občanů. Co kdyby tedy peníze určené k ručení za řeckou tragédii nebyly odstřihnuty z balíčku státního rozpočtu jaksi za oponou kolektivního nevědomí? Co kdyby místo toho každá jedna domácnost v naší zemi dostala poštou složenku na (ať je to pěkně kulaté) 900 Kč? Žádnou českou domácnost by to jistě nezruinovalo, je to koneckonců zhruba deset krabiček cigaret. Vsadím však poslední euro na to, že do dvou dnů by byl zaplněný Václavák, padala by vláda, podepisovaly by se petice za vystoupení z EU a celý ten šrumec by klidně mohl být označen cedulí „Financováno z projektu EU“. Lidé by si poprvé na vlastní kůži (nebo aspoň na kůži své peněženky) uvědomili, že celý ten spektákl něco stojí, že je potřeba dívat se dále než jen do Prahy, že každé euro má svůj rub i líc. Těch 3,9 miliard korun není, celkem vzato, tolik. Je to zhruba třetina rozpočtu Ministerstva kultury ČR, státní dluh se o 3,9 miliardy korun navýší za 10 měsíců, Olomouci
a Hradci Králové dohromady by 3,9 miliardy taktak vystačily na jeden rok rozpočtového života. Za tak užitečnou zkušenost s realitou by to byl vlastně pakatel. Pokud by pouhopouhých 900 Kč na rodinu svedlo Českou republiku z řecké cesty, byla by řecká krize nad zlato.