Rodina, ekonomie a svět v době digitální

29.09.2018 17:10

Zatímco skotský ekonom Adam Smith dopisuje v roce 1776 Pojednání
o podstatě a původu bohatství národů
, vznikají v Británii zárodky fenoménu, který o století později nazve Arnold Toynbee průmyslovou revolucí.[1] Nevíme, zda tím skutečným revolučním zvratem v dějinách lidstva byl opravdu až vynález parního stroje, či zda se o kvalitu životů našich předků více zasloužila spíše prométheovská schopnost rozdělat a udržovat oheň. Víme však, že nástup nových technologií v 18. a 19. století dopadl na organizaci hospodářství,  vdechl život kapitalismu jako nejdokonalejší soustavě hospodářského řízení,
a především se odehrával současně se vznikem národních států
a demografickým přechodem.

Průmyslová revoluce tak byla po dvě staletí mezníkem v našem vnímání dějin, mezníkem stejně pevným i stejně nejistým jako počátek středověku po pádu říše západořímské nebo počátek novověku po objevení Ameriky. Snad nikoho v dějinách nenapadlo mluvit o středověku 2.0 nebo novověku 3.0. Nehovoříme ani o poststarověku, ani o beta středověku. Průmyslovou revoluci však potkal osud softwarů, které mají svoje beta verze či verze 3.0.1 lišící se snad jen detaily zřejmými nemnoha odborníkům, a především cenou.

Počátkem nového tisíciletí se proto v západním světě začalo mluvit
o průmyslové revoluci 2.0. Než si lidstvo na údajnou novou průmyslovou revoluci zvyklo, uplynula celá jedna dekáda. Deset let, po kterých jsme z takzvané průmyslové revoluce 2.0 přeskočili rovnou do takzvané průmyslové revoluce 4.0. Ponechme stranou, kde se v mezidobí vytratila průmyslová revoluce 3.0. Koneckonců, po Windows 98 také nenásledovaly Windows 99, nýbrž rovnou Windows 2000. Podstatné je, že podle obecného politického, společenského, mediálního, populárně-technologického a – bohužel – stále častěji  i lacině kvaziekonomického šturmování prý prožíváme nový revoluční zlom v průmyslu. Zlom, který je spojován s nástupem takzvané digitální ekonomiky.

Žádný prodejce neobchoduje s „hloupým telefonem“, nenabízí „hloupou domácnost“ či „hloupé hodinky“. Veškerá elektronická zařízení naší doby snesou výlučně epitet „chytrý“, mají-li být prodatelná. Podobně nadužívaný
a podobně zneužívaný je také termín digitální ekonomika, který se odkazuje dvojím způsobem k výrobnímu faktoru práce.

První, pesimistický, výklad dopadů digitální ekonomiky varuje, že v nadcházející éře stroje vezmou lidem práci. Jedni tvrdí, že zmizí 10 % pracovních míst. Druzí mluví o konci 30 % míst do roku 2025, třetí prorokují konec 50 % povolání do roku 2030 a konečně čtvrtí precizují odhad na 47 % pracovních míst do roku 2041, aniž by se namáhali vysvětlit, proč zrovna 47 % a ne dejme tomu 46 % nebo 48 %.[2] Matematik ve mně s povzdechem dodává, že pokud už jednou bylo dospěno k velmi přesnému prvočíselnému odhadu 47 %, pak se snad mohla arbitrárně zvolit hranice prvočísleného roku 2039. Futurologové však, zdá se, mají pro půvab prvočísel menší pochopení než pro nezodpovědné a velikášské žonglování s jen zdánlivě velmi přesnými čísly.  

Tyto apokalyptické scénáře ovšem nepřicházejí s ničím novým. Vždyť dnešní futurologové jsou jen poněkud zbohatlými potomky Ludditů, kteří v 19. století rozbíjeli pletací stroje. Nová nejsou ani jejich předkládaná řešení: volají po právu na práci, tvrdí, že práce je vzácným zdrojem, který musí být spravedlivě
a rovnoměrně rozdělován, straší technologickou nezaměstnaností, která prý nutně povede k sociálním nepokojům a revolučním zvratům. Právě oni vidí řešení ve zkracování pracovní doby, ve zvyšování minimální mzdy na úroveň mzdy průměrné, v boji s údajným mzdovým a sociálním dumpingem napříč Evropskou unií, a především v danění robotů, což je jen krycí název pro další
a hlubší danění kapitálu.

Podle druhé teorie nás naopak pokrok zbaví břemene Adamova. V novém skvělém světě prý již nový zdatný Adam nebude dobývat chléb svůj v potu tváře své. V novém světě prý jakési zázračné čapkovské Továrny na Absolutno budou uspokojovat naše nekonečné potřeby navzdory omezeným zdrojům, a to rychle, zdarma – a bez negativní externality onoho otravného, nepohodlného duchovního Absolutna. Vstupenkou do nového postekonomického ráje, do utopického komunismus, má být základní nepodmíněný příjem – všeobecná renta, jež znehodnotí lidskou důstojnost založenou na hrdosti z díla, žebračenka, jež přerve křehkou pavučinu vazeb mezi těmi, kdo společně pracují a slouží.

Leží tedy před námi červený a černý scénář. Který z nich je pravdivý? Čeká nás peklo sociálních nepokojů a nebo ráj socialistů všech stran? Chceme danit bezduché roboty a nebo chceme pobírat občanský plat z viditelné ruky všemohoucího a vševědoucího státu?

Ve skutečnosti jsou oba dva scénáře, navzdory zdánlivým odlišnostem, dvěma stranami téže falešné mince. Oba si kladou stejný cíl, ke kterému vede stejná cesta: staronová ekonomika státních zásahů založená na bezprecedentním přerozdělování a do posledního detailu dovedeném plánování. Klíčem k bráně do nového ekonomického světa mají být tzv. Veledata[3] zpracovávaná stále se zdokonalující výpočetní technologií. Jako v 60. letech, tak i dnes jde futurologům pouze o skok vpřed do hlubokého reálného socialismu se všemi jeho důsledky.

Otázka dopadů průmyslové revoluce 4.0 na rodinu je sice moderní, ale také zcela chybně formulovaná, zcela zavádějící a zcela zbytečná. Pokud je technologický pokrok spontánní, pokud vzniká přirozenou potřebou nikým
a ničím neomezovaného hospodářství, pak si vždy nalezne cestu k prosazení. Má a vždycky měl své nepřátele – nikoli ovšem mezi konzervativci, nýbrž mezi neschopnými podnikateli, kteří chtějí nedostatek vlastní inovace nahradit státní regulací svých schopných a vynalézavých konkurentů. Jejich boj proti přirozenému řádu spontánního pokroku je jen odrazem věčného boje monopolistů proti trhu. Pokud je však technologický pokrok pouze zdánlivý, pokud existuje jen na stránkách tisku, ale jeho odraz nevidíme ani v blahobytu společnosti, ani v růstu životní úrovně našich chudých, ani v ekonomických statistikách, pak je jakákoli diskuse o něm jen trestuhodným plýtváním časem.

Znamená to, že tváří v tvář organizátorům celé konference prohlašuji, že tyto tři konferenční dny jsou jen mrháním našeho času, jejich úsilí a peněz daňových poplatníků? Mám snad tu drzost tvrdit, že jsme mohli a měli strávit svatováclavské dny jinde, jinak a užitečněji?

Ne, nemám. Tato konference a toto téma mají zcela nezpochybnitelný smysl. Jedinou možností, jak nepřátelům svobody vyrvat naši svobodu z rukou, je totiž stále znovu hovořit o skutečných a pravých dopadech údajné digitální ekonomiky. Fetišisace chimerické digitální ekonomiky usiluje o zcela reálné ovlivnění našeho skutečného světa. Obětí prvního i druhého futurologického scenáře je ve svém konečném důsledku naše rodina.

Oba scénáře totiž počítají s existencí velkého silného nadstátu, jehož viditelná pěst nahradí neviditelnou ruku trhu. Velký Bratr sbírající, shromažďující
a zneužívající informace o každém jednotlivém aspektu našich životů však už nemá být jen jakýmsi národním diktátorem lokálního významu. Velký Bratr verze 4.0 chce být supranacionální, chce dohlížet na všechny národy Evropy, chce zglajchšaltovat jednotlivce od Finnis Terra až po Ural podle jediného neomarxistického kadlubu v duchu korejského úsloví „hřebík, který vyčnívá, musí být zatlučen“.

Náš Karel Havlíček Borovský si ve svých Tyrolských elegiích povzdechl na účet Vídně: „Ach ty vládo, převrácená vládo! Národy na šnůrce vodit chceš, ale s čtyřmi koňmi na opratích vládnout nemůžeš!“ Dnešní supranacionalisté dobře pochopili, že vládnout nikoli čtyřmi koňmi, nýbrž půl miliardou lidí je možné jen díky dokonalé homogenizaci, díky vyhlazení odlišností a zadušení individuality. Právě supranacionální vláda je také nesporně nutná, chtějí-li neschopní
a všehoschopní monopolisté z nadnárodních koncernů dosáhnout zavedení série regulací, kterými budou reglementovat pozůstatky živořícího trhu v jejich prospěch.

Nepřátelé svobody a odpovědnosti, nepřátelé rodiny, už dávno pochopili, že cesta do otroctví je dlážděna lákadlem slibů ekonomického ráje na zemi. Popisuje to Jean Monnet ve svých Pamětech, věděl to Marx, Lenin i Stalin, chápal to Hitler i Mussolini.

Překážkou na cestě k vytvoření nového Homo Sovieticus, dnes snad ve verzi 4.0 známého jako Homo Bruxellarum, je fungující rodina. Rodina, kterou tvoří matka-žena, otec-muž a děti jasně a celkem jednoduše určitelného, nevoleného a nevolitelného, v čase stabilního a neměnného pohlaví. Zpochybněním biologické danosti a přistoupením na falešnou hru genderu vstoupíme do Huxleyova Skvělého nového světa. Zpochybněním unikátní role manželství vytvoříme prostor pro výrobu dětí surogátním mateřstvím, které degraduje ženu z rodičky a matky na pouhou nosnici. Právě surogátní mateřství je přitom novodobým otroctvím, které vykořisťuje chudé ženy a obchoduje s živými, bezbrannými novorozenci.

Chceme-li se držet úvahy o digitální ekonomice, připomeňme si, že slovo digitus znamená prst. Skutečně si dokážeme spočítat na prstech jedné ruky, že bez fungující, jasně definované, tradiční rodiny nelze vybudovat zdravou a silnou ekonomiku samostatného a suverénního národa. Snad by alespoň částečně pomohlo, kdybychom něco málo z té marketingem oslavované „chytrosti“ našich „smart“ zařízení navrátili z našich kapes opět do svých hlav a srdcí.

Právě v tyto svatováclavské dny – a zejména právě dnes, v okamžiku osmdesátého výročí Mnichovského diktátu – si tak musíme znovu a znovu připomínat, že náš navzdory všem dějinným zvratům stále existující a stále bojující český národ je národem Svatého knížete Václava a Svaté Anežky České, nikoli národem huxleyovských alf a beta-mínusů. Jsme národem analogového, nikoli digitálního věku. Jsme národem lidí, nikoli robotů. Bohatství národa je založeno pouze na práci. Práci našich rukou a našeho ducha. Nezapomínejme na to. A nenechme si vnutit staré zkyslé víno socialistických ideologií v nových láhvích různých odstínů neomarxismu. Procitnutí z kocoviny prý bývá tuze nepříjemné.

 

Hana Lipovská, Velehrad, 29. září 2018
 



[1] Toynbeeho kniha Industrial revolution vyšla posmrtně v roce 1884.

[2] Viz Lipovská, H. Kdo chce naše peníze? Ekonomie bez politické korektnosti. Grada 2018.

[3] Big Data.