Rozhovor do bítešského časopisu Exit 162.

04.09.2019 21:42

Jste známa jako kritička fungování společného trhu EU. Jaké jsou hlavní důvody této kritiky?

 

Musíme rozlišovat společný trh a samotnou Evropskou unii. Společný trh sám o sobě není špatný. Má ekonomický smysl, neboť ruší či alespoň slibuje rušit cla i veškeré překážky obchodu, umožňuje relativně volný pohyb kapitálu a pracovníků. Evropská unie ovšem od 80. let buduje takzvaný jednotný vnitřní trh, který ruší hranice, pokouší se sjednocovat daňové systémy, sociální a zdravotní pojištění, či například energetickou, dopravní nebo zemědělskou politiku. Navzdory barvotiskovému heslu „jednotná v rozmanitosti“ tak EU vymazává rozdíly mezi státy s cílem oslabit pozici konkurenceschopných ekonomik, jako je Česká republika, ve prospěch ekonomik všehoschopných až neschopných, jako je Francie. Současná EU chce být navíc také hospodářskou a měnovou unií, tedy jakýmsi nadstátem, který odebírá suverenitu členským zemím, vydává vlastní měnu nebo sestavuje vlastní rozpočet. Tyto ambice jsou výhodné pro velké nadnárodní korporace, které se dokáží s nadnárodní vládou v Bruselu domluvit snáze než s 28 národními vládami jednotlivých členských států, tvrdě však dopadají na běžného člověka, kterému takřka neviditelná ruka úřadu stěžuje desítkami regulací denní život.

 

Jaká je Vaše odpověď na otázku, zda má Česko nízké mzdy?

 

Máme nízké mzdy z hlediska zaměstnanců a vysoké z hlediska zaměstnavatelů. Tím se nijak nelišíme od ostatních zemí: problém takzvaných nízkých mezd řeší Němci, Američané
i Britové. Existují navíc pozoruhodné rozdíly i v rámci jednotlivých států: zatímco
v „západoněmeckém“ Hesensku je dnes průměrná hrubá hodinová mzda 24,07 eur, v sousedním „východoněmeckém“ Durynsku zaměstnanci berou pouze 17,70 eur. U nás, stejně jako kdekoli jinde na světě, odpovídají mzdy schopnosti či neschopnosti vyrábět, ale také výši sociálního a zdravotního pojištění a míře zdanění. Je zřejmé, že ve většině odvětví bychom mohli a měli mít mzdy vyšší. Nutnou podmínkou pro růst mezd však je změna struktury ekonomiky, zejména oslabení méně produktivních sektorů a naprosté zrušení veškerých dotací či pobídek. Samotné zvyšování mezd bez nezbytného zvýšení výroby by vedlo nanejvýše k růstu cen, tedy k inflaci. Je celkem jedno, zda litr vína rozlejeme do čtyř nebo do deseti skleniček – celkový objem tekutiny bude stále jeden litr. Chceme-li nalít plnou skleničku více lidem, nezbývá než otevřít více lahví.

 

V současnosti se začíná mluvit o nové ekonomické krizi. Co si myslíte: opravdu přijde?

 

Také v tomto případě musíme pečlivě rozlišovat pojmy - tentokrát „krizi“ od „recese“. Recese se objevují cyklicky, přičemž ekonomové po celá staletí řeší, co je jejich příčinou. Technicky recesi chápeme jako dvě po sobě jdoucí čtvrtletí, ve kterých hospodářský produkt země klesá. Takové recese nejsou proto ničím neobvyklým, ba ani tragickým. Budeme-li čekat dostatečně dlouhou, vždy se nějaká objeví, podobně jako se v dlouhé řadě přirozených čísel vždy objeví nějaké prvočíslo. Ekonomická krize však nastává, když si lidé pravdivě přiznají, že si nějakou dobu o stavu hospodářství lhali. Investoři si uvědomí, že akcie, do kterých investovaly, nejsou podloženy reálným výkonem podniků, domácnosti se začnou bát o zaměstnání či úspory
a všichni dohromady ztratí důvěru v ekonomiku i ve vládu. Ekonomická krize je tak krizí úvěru důvěry a v konečné, důsledku i sebedůvěry národa.

 

Recese samozřejmě přijde (a odejde), jakkoli neumíme přesně určit, ani její začátek, ani její konec. Krize přijde také – v okamžiku, kdy si přestaneme lhát, tedy až centrální banky ukončí svou politiku „tištění peněz“, až vlády přestanou kumulovat dluhy, až uznáme, že bohatství země závisí na schopnosti vyrábět (a poskytovat služby). Konkrétní měsíc a den krizového „odhalení“ pravdy určit neumíme, tušíme však, že není příliš vzdálený.

 

České obyvatelstvo stárne a mluví se o tom, že dnešní třicátníci a čtyřicátníci nebudou mít zrovna vysoké důchody. Jak se na důchod můžeme nejlépe připravit?

 

Dobrá, avšak poněkud knížecí rada, zní „spořit“. Úspory našich domácností ovšem dostatečné nejsou a ani nemohou být – téměř 30 % domácností by podle statistického úřadu nedokázalo zaplatit náhlý výdaj ve výši 10 200 Kč. Je proto stěží představitelné, že by si zaměstnanec s běžným, tedy podprůměrným, příjmem dokázal na důchod naspořit nejméně milion korun. Jistější je tudíž takzvaný nultý pilíř, tedy děti a fungující rodina. Ostatně, tam, kde funguje závislost nejprve dětí na rodičích a později stárnoucích rodičů na dospělých dětech, musí být
i rodiny soudržnější. Hospodářské krize jsou úzce spojeny s krizí rodiny – a naopak.     

 

Jak byste definovala hodnoty, ze kterých ve své práci vycházíte?

 

Volný trh coby takřka fyzikální prostředí, ve kterém se všechny ekonomické vztahy odehrávají, cenový systém jako přirozený a nemanipulovatelný způsob řízení hospodářství, svoboda volby každého člověka spojená s osobní odpovědností, a především víra, která dává našemu jednání prvotní impuls, rámec a smysl.