Se lvem na rubu

05.09.2019 19:44

Lidé rádi podléhají pohádkovým iluzím o zlaté měně. Dotek Midasův je i po tisíciletích stále stejně lákavý. Upadne-li hospodářství do krize, umdlévají-li akciové trhy i měny, utíká se svět do zlaté náruče. Důvěra ve zlatý kov tak vede stále častěji k tesknému volání po dobách, kdy
i naše koruna byla kryta zlatem. V letošním roce si proto připomínáme nejen sté výročí vzniku naší koruny, ale také devadesát let od chvíle, kdy se měna v zemích českých naposledy pokusila přimknout k takřka nezničitelnému kovu.

 

Rašínova měnová reforma, neboli „okolkovací akce“ ze začátku roku 1919, nepočítala s kolkováním nejdrobnějších rakousko-uherských bankovek: korun a dvoukorun. Bankovky nejmenších denominací si v zemích monarchie vysloužily přezdívky „ondatry“ a „úplavičky“. Ondatry svým nelichotivým názvem odkazovaly na inflační tisk korun během války: podle lidové tvořivosti se koruny „množily jako ondatry“. Podobně „úplavičky“ či „ouplavice“ odkazovaly na rychlé rozšiřování infekční úplavice ne nepodobné inflaci dvoukorun. V letech 1913–1918 tak kvůli tištění peněz rostly ceny základního zboží vskutku infekčním způsobem. Podle kronikáře města Smečna například kilogram čočky zdražil o 6500 % ze 40 haléřů na 2620 korun, pivo „jakosti strašné“ zdražilo o 685 %, cena másla či brambor se zvýšila dvacetkrát a cena mouky čtyřicetkrát.

 

Vzhledem k nákladům na výrobu a lepení kolku rozhodl první československý ministr financí Dr. Alois Rašín, že rakouské ondatry a ouplavice budou místo kolkování pouze staženy z oběhu a nahrazeny novými československými státovkami – papírovými korunami
a pětikorunami. Zákon č. 505/1919 Sb., o výměně jednokorunových a dvoukorunových bankovek prošel Národním shromážděním hladce bez jediné námitky.

 

První paragraf zákona se týkal stažení posledních zbytků rakouské měny:

 

„Jednokorunové a dvoukorunové bankovky Rakousko-uherské banky, obíhající v území Československé republiky, buďtež vzaty z oběhu výměnou za jiná zákonná platidla do lhůty, která stanovena bude nařízením. Bankovky, které nebudou v této lhůtě předloženy k výměně, přestanou býti zákonným platidlem.“

 

Druhý paragraf dokládá unikátní „revoluční“ nadšení nejen v Národním shromáždění, ale také v celé československé společnosti. Jen stěží si dnes umíme představit, že by opozice nechala bez sebemenšího slova odporu projít větu

 

„Za výměnu vybéře se správní poplatek 10 % jmenovité hodnoty těchto bankovek tak, že snižuje se platební hodnota bankovky jednokorunové na 90 h a dvoukorunové na 1 K 80 h.“

                                                                                                                                    

Hodnota dvacetníku v září roku 1919 nebyla zanedbatelná: výtisk novin tehdy stál 14 haléřů. Během dvou týdnů přitom z oběhu byly staženy koruny a dvoukoruny v celkové hodnotě 291 milionů korun. Získaných 29,1 milionů korun ovšem ministerstvo financí smělo použít výlučně na pokrytí nákladů spjatých s emisí nových státovek.

 

Rok měnové reformy se v českých hospodářských dějinách vyjímá i díky zcela netypickému úkazu: během tří měsíců se v Clam-Gallasově paláci vystřídali tři ministři financí. Všichni tři první správci československé státní kasy přitom na prvních korunách zanechali svůj otisk: podpis Dr. Aloise Rašína nesla každá korunová státovka, neboť formálně byly tehdy ještě neexistující koruny vydány 15. dubna 1919. Pod zákonem o výměně jednokorunových
a dvoukorunových bankovek je spolu s prezidentem Masarykem a premiérem Tusarem podepsán v pořadí druhý ministr financí profesor Cyril Horáček. Poslední rakousko-uherská koruna však byla stažena z oběhu v říjnu teprve těsně po nástupu třetího ministra Kuneše Sonntaga.

 

Funkční období prvorepublikových ministrů financí nebyla příliš dlouhá: za dvě dekády se ve funkci vystřídalo devět mužů, jejichž služba průměrně trvala 570 dní. Rekordmanem byl trojnásobný ministr profesor Karel Engliš, který v úřadě strávil celkem 2 245 dní. Naopak nejkratší mandát za celých sto let existence naší republiky vůbec, vykonával právě Cyril Horáček. Profesor národního hospodářství vystřídal ve funkci Aloise Rašína na začátku letních prázdnin – jen aby na začátku nového školního roku podal demisi. Ve svém životopise suše konstatoval: „Přišel jsem totiž již na počátku srpna, tedy za necelý měsíc svého úřadování k přesvědčení, že čím dříve zase úřad svůj složím, tím že bude líp.“

 

Papírová koruna byla v oběhu do konce roku 1924, už v roce 1922 však začala ražba kovových korun z dílny Otakara Španiela. Minci, která nakonec zůstala v oběhu až do měnové reformy roku 1953, uvítaly 31. května 1922 Lidové noviny poetickým chvalozpěvem:

 

„Pátý rok ji máme, ale teprve dnes ji máme skutečně. Vítej, československá koruno! Mazlíme se s ní pohledem i dotekem…Šustila jsi nám dosti dlouho šalebně. Cinkej a zvoň nám hutně
a mile, ale především pravdivě! Papír má právo býti lehký a přelétavý. Povinností kovu jest trvati beze změny. Papír je slib a zástava; kov je záruka skutečnosti. Kovová československá koruna praví lícem: Jsem žena, selka, dělnice. Žena: Je krása ve mně! Selka: Je zdraví ve mně! Dělnice ne říká nic; mlčí a pracuje. Poctivá práce nedá se ošiditi… Prací jsem povstala; běda, kdo by mne chtěl nabýti zahálkou, lichvou, neřesti, zločinem! Několikerým ohněm jsem prošla; At vás rozněcuji k po žehnané práci! Kovová československá koruna praví rubem: Jsem lev, divoké zvíře, symbol síly. Předkové vaši mne vymyslili na postrach a hrůzu nepřátelům. Povstal jsem v hluku a třesku válečných dob, ale potřebuji míru, abych žil. Vidíte-li mne, je dobře s vámi; ztratím-li se, běda vám i vašim dětem…Víme společně tajemství: Lev bílý jsem, čas přijde a rod můj se změní v zlatý!“

 

Lev bílý se ve lva zlatého přeměnil v předvečer Velké hospodářské krize, 7. listopadu 1929  Opatřením Stálého výboru č. 166/1929 Sb. o konečné úpravě Československé měny, které podepsal mimo jiné prezident Masaryk nebo Dr. Edvard Beneš. Podle tohoto opatření byla jedna koruna československá rovna 44,58 miligramu ryzího zlata. Národní banka Československá měla povinnost udržovat v oběhu tolik korun, aby byla zlatá hodnota koruny stabilní. Zároveň naše centrální banka prodávala, respektive kupovala, zlato pouze ve slitcích o hmotnosti nejméně 12 kilogramů. Hluboká krize ovšem ve světě roztočila spirálu znehodnocování měn a tak koruna záhy po svém pozlacení začala oslabovat. Naposledy zlatý lev zařval na počátku druhé světové války, kdy bylo spojení koruny se zlatem definitivně přerušeno. Veškeré pozdější pokusy o renesanci zlaté měny byly pouze symbolické.

 

Neznámý redaktor Lidových novin v citovaném článku z roku 1922 psal: „Vidíte-li mne, je dobře s vámi; ztratím-li se, běda vám i vašim dětem.“ Je pozoruhodné, že koruna se od svého zrození v roce 1919 nikdy neztratila. Během německé okupace sice byla navázána na říšskou marku v absurdním kurzu 10:1, ale nikdy nebyla německou měnou nahrazena. Nebyla nahrazena ani sovětským rublem, nezažila dolarizaci. Zatímco Poláci ještě v roce 1995 prováděli tzv. denominaci, tedy měnovou reformu, při které byl nový zlotý vyměňován za 10 000 starých zlotých, naše poslední měnová reforma proběhla v roce 1953.

 

Naše nová korunová mince je v oběhu déle než čtvrt století. Téměř 640 milionů korunových mincí proběhlo českým hospodářstvím za 25 let. Z líce už dávno zmizela ona prvorepubliková žena, selka a dělnice. Dávno už lev na rubu není zlatý. Snad ztrácí rok co rok něco na své kupní síle, je rok od roku lehčí a menší, ale přesto je stále stejně pevná jako ocel, ze které ji v Jablonci razí. Dokud nosíme po kapsách českou korunu s českým lvem na rubu, pak se skutečně nemáme čeho bát.   

 

(Psáno pro magazín MY 9/2019)