Sto let Masarykovy university sto let české měny

15.06.2019 15:00

Když si dnes připomínáme sté výročí ustanovení Masarykovy university, má smysl setkat se právě na akademické půdě Ekonomicko-správní fakulty. Jsme sice jednou z nejmladších fakult naší univerzity vůbec, ale k jisté výlučnosti nás přece jen opravňují dvě skutečnosti.

Zaprvé, když se ekonomie začala etablovat jako samostatná, svébytná věda, stanula před zásadní otázkou: má se vydat cestou filosofie, má být vědou ducha anebo má nastoupit na cestu přírodních věd, které měří
a váží, kalkulují a optimalizují? Po dlouhém váhání se ekonomie rozhodla, že chce všechno. Stala se vědou rozkročenou přes právo
a matematiku, filosofii a psychologii, sociologii a politologii. Pravá ekonomie tak dnes není ani účetnictvím, ani hospodářskou statistikou, není ani mechanickou modelařinou, ani experimentální hříčkou, ba není ani nástrojem spekulantů, služebnicí investorů nebo pomocnicí bankéřů.

Pravá ekonomie je Ars et Scientia, která všem ostatním vědám předává svůj unikátní nástroj ekonomického myšlení. Pokud Gary Becker, nositel Nobelovy ceny za ekonomii pro rok 1992, mluvil o ekonomickém imperialismu, pak pozdvihl ekonomii nad filosofii, matematiku nebo sociologii, které samy sebe tak rády označují za královny věd,
a korunoval ji jejich císařovnou.  

Druhou příčinou výsadního postavení naší mladé fakulty v rámci oslav stého výročí je osobnost zakladatele a prvního rektora profesora Karla Engliše. I proto jsme dnešní přednášku ke stému výročí univerzity věnovali právě éře vzniku naší měny a měnové politiky.

Tradiční fakultní logo zobrazuje dům, stavbu, chrám jako symbol moudrosti; okřídlené střevíce boha Merkura, který má ve svém portfoliu obchod, a především maršálskou hůl jako symbol oiko nomos, tedy správce domu.

Právě maršálskou hůl si z ruky do ruky předávají jednotlivé generace českých ekonomů. Jedním z prvních českých národohospodářů – a také jedním z prvních autorů ryze české učebnice ekonomie – byl dnes už dávno zapomenutý první řádný český profesor politické ekonomie Eberhard Jonák. Jeho nejslavnějším žákem se stal profesor Albín Bráf, učitel první slavné generace českých ekonomů – Aloise Rašína, Cyrila Horáčka, Josefa Grubera, Jaroslava Preisse, Josefa Macka a především Karla Engliše. Jedním z posledních Englišových žáků byl profesor František Vencovský – a Vencovského žáky nalezneme mezi členy současné bankovní rady České národní banky. Celá dvě století českého ekonomického myšlení tak mají své jádro v Brně, na půdě Masarykovy university, v osobě jejího prvního rektora profesora Karla Engliše.

Sám Engliš by se ovšem za „českého ekonoma“ pravděpodobně neoznačil. Byl, stejně jako jeho učitelé, spolužáci a žáci, českým národohospodářem. Ze všech jeho textů, z každého jeho projevu, ze sebenepatrnějšího článku v novinách totiž vyvěrá jeho důraz na národ.

Při zahájení prvního akademického roku naší university, 11. listopadu 1919, například řekl: 

„Máť universita i své poslání národnostní. Pravda, poznatky vědy jsou mezinárodní, avšak v tom kolbišti mezinárodního vědeckého zápasu nese každý národ svůj prapor své vědecké práce. Mimoto značí se i ve vědě národní duch. Už řeč, ty ztuhlé pojmy ve slovech jsou od národa k národu odlišnými stavebními kameny myšlenkové stavby. Ideje jako lidé vyrůstají z poměrů, z českých poměrů vyrůstají čeští lidé a české ideje. A jako z češství vyrůstá česká věda, má vůči češství a českému národu i povinnosti.

Úkolem university bude, aby si byla vědoma, že jest českou,
a nezapomínajíc, že lidstvo stojí výše než národy, učila své syny, že nelze býti plně člověkem, leč prostředkem svého národa.“

Na začátku letošního roku emitovala Česká národní banka pamětní dvacetikoruny s portréty tří prvorepublikových národohospodářů, tří šéfů monetární politiky: doktora Aloise Rašína, profesora Karla Engliše
a doktora Viléma Pospíšila. Právě náš brněnský Karel Engliš byl z tohoto monetárního terna nejvýraznějším akademickým ekonomem.

Století Masarykovy university se v osobě Karla Engliše spojuje se stoletím české měny. Jako ekonomové nemusíme s Englišovou národohospodářskou teorií bezezbytku souhlasit. Můžeme se s ním přít, ale nemůžeme mu upřít vliv na formování české měny a měnové politiky v prvních dvou dekádách naší samostatné existence.

Co tedy víme o Karlu Englišovi? Za osmdesát let života napsal více než osmdesát knih. Jeho akademičtí i političtí oponenti věděli, že na sebenepatrnější kritiku v tisku odpoví sérií článků nebo přímo novou publikací. Z jeho teleologie čerpal představitel rakouské ekonomické školy Ludwig von Mises, který jej cituje ve svém Opus magnum Lidské jednání. Vedle akademické, pedagogické a vědecké činnosti byl jako jediný akademik v českých dějinách postupně rektorem Masarykovy
i Karlovy university, dvakrát zastával funkci děkana brněnské právnické fakulty, kromě toho však sloužil jako trojnásobný ministr financí v šesti vládách, byl pět let poslancem Moravského zemského sněmu, pět let poslancem Národního shromáždění a pět let guvernérem Národní banky Československé.

Veřejné funkce zastával Karel Engliš po celé období let 1913–1939 s jedinou výjimkou dvouletky 1932/1933. Tuto pro něj netypickou prázdnotu však zacelil – coby řádný profesor Masarykovy university –
o to horečnatější činností akademickou. V roce 1932 vydává Theorii státního hospodářství a v roce 1933 své zásadní dílo Teleologie.

Jako kdyby potřeboval ty dva roky oddechu a přípravy na devalvační kampaň a na krizové působení v Národní bance Československé. Jeho šílené pracovní tempo, englišovské tempo, jak je nazývali jeho žáci
a kolegové, vedlo k tomu, že ještě jako guvernér dokázal po nocích napsat rozsáhlá vědecká díla. V jeho rukopisech se tak často setkáváme s poznámkami „Psáno po recepci v bance od 2–4 hodin ráno.“

Vraťme se však z konce pochmurných 30. let zpět do dnů úsvitu naší mladé republiky.

Ve čtvrtek 14. listopadu 1918, jen tři dny po vyhlášení míru, poprvé zasedalo Národní shromáždění. Hned druhý den, 15. listopadu, předčítá budoucí olomoucký arcibiskup „tatíček“ Stojan „Návrh poslance Aloise Jiráska a doktora Karla Engliše a soudruhů na zřízení university
s českou řečí vyučovací v Brně.“

Zákon o zřízení druhé české university, která měla být původně nazvána universitou Cyrilo-Metodějskou, byl promulgován 28. ledna 1919, necelý měsíc před zahájením Rašínovy měnové reformy. Karel Engliš tak zároveň budoval spolu s Františkem Weyrem moravskou univerzitu
a jaksi na druhý plný úvazek oponoval Rašínův přístup k okolkovací akci.

Souhlasil s prvním ministrem financí, že české země musí mít svou vlastní suverénní měnu. Říkal:

„Naše politické osamostatnění třeba dovršiti osamostatněním hospodářským. Chceme-li prováděti vlastní hospodářskou politiku, musíme tvořiti vlastní samostatné celní území a míti vlastní měnu.“

Nesouhlasil však s formou měnové reformy a s jejím nastavením. Politika prvních dní samostatného Československa nicméně ještě dokázala být vzácně velkorysá. Jakmile Engliš svůj ideový boj s Rašínem prohrál, veřejně prohlásil:

„Za těchto okolností není zajisté vhodno, abych novou kritikou křížil práci vlády; ke kritice se doba vrátí“.

Svůj slib dodržel, Rašínovi situaci nijak nekomplikoval. S důsledky překotně provedené „měny“ se však potýkal ještě v roce 1920 během svého prvního funkčního období v Clam-Gallasově paláci. Drobné kovové mince tehdy stále ještě v oběhu chyběly. Buď proto, že byly thesaurovány v domácnostech, nebo byly roztaveny a používány v průmyslu. Englišovi tak chodily rozzuřené dopisy občanů, kteří mu vyčítali, že místo nejmenších denominací musejí dva roky po vzniku republiky používat – poštovní známky.

Sotva dostala republika vlastní měnu, zažila i první hlubokou ekonomickou krizi. Jedna z nejzáludnějších otázek u zkoušky z makroekonomie zní, co se během slušně vychované učebnicové krize děje s cenovou hladinou. Intuitivní a chybná odpověď je, že ceny rostou. Engliš se v reakci na první velkou krizi v samostatném Československu (1922–1924) snažil vytrvale vysvětlovat, že nelze zaměňovat inflaci, tedy růst cenové hladiny, a drahotu neboli rychlejší růst cen oproti růstu důchodů. Znovu a znovu proto zdůrazňoval, že zboží není drahé, protože máme málo peněz, ale proto, že máme málo produkce, že nezbohatneme penězi, ale výrobou a obchodem.

Oproti tomu rašínovské ministerstvo financí razilo až do roku 1925 takzvanou deflační politiku. Připomeňme si situaci na začátku 20. let 20. století ve střední a východní Evropě. Ve Výmarské republice vzrostla cenová hladina o 3,25 milionů procent, v Rakousku o 134 %, v Polsku
o 275 %, v Maďarsku o 98 % a v Rusku o 213 %. Naopak v Československu ceny poklesly o 43 %.

Během Rašínovy měnové reformy totiž bylo staženo z oběhu 150 tun bankovek v hodnotě zhruba poloviny veškerého oběživa. O rok později pak ministerstvo začalo cíleně intervenovat na devizovém trhu, aby nově vzniklá koruna posílila. Engliš tyto kroky kritizoval:

„Nechudneme znehodnocením měny, ale zhoršením pracovních technických podmínek a pracovní výkonnosti při nezměněných důchodech.“

Peníze byly pro nominalistu Engliše pouze pomůckou, zástupným symbolem směny. Zdůrazňoval, že ve skutečnosti platíme konkrétními statky a konkrétními službami. Blahobyt země tak podle národohospodáře Engliše nevzroste ani tiskem, ani stahováním bankovek, ale pouze prací občanů a zvyšováním výroby.

Skutečně, nezajímají nás jenom důchody nebo jenom ceny, ale jejich vzájemný poměr. Dělník, který pracuje za minimální mzdu ve Venezuele, je dnes milionářem – dostává měsíčně 3 miliony bolivarů (1,17 USD). Dělník ve Spojených státech milionářem není, a přesto dostává šestkrát více – 7,25 USD – ovšem za jedinou hodinu. Rozdíl mezi venezuelským a americkým blahobytem tak nespočívá v množství peněz v oběhu, nýbrž ve schopnosti země vyrábět: a ta je ve Spojených státech zhruba pětkrát vyšší než ve Venezuele. 

Jak ostatně sám Engliš poeticky připomněl při slavnostním zahájení výuky na naší universitě:

„Práce proměňuje poušť v ráj. Jen usilovnou prací může náš národ obstáti v soutěži národů. Práce vše překoná. A vy, kdo dnes jste sem přišli, starajíce se o zítřek, vám pravím, nebojte se ničeho a pracujte!“

Nemluvil ovšem jako akademický teoretik z šerosvitu univerzitní katedry. Neříkal jako mnozí – v čele s Josefem Mackem – normativně co by prý vláda dělat měla – ale zcela jasně pozitivně vysvětloval, co vláda dělat . Vláda podle Engliše má a musí otevřít zemi volnému mezinárodnímu obchodu namísto tupého celního protekcionismu, vláda má zvýšit produktivitu práce namísto líbivého zvyšování mezd, má nechat na podnikatelích zlepšování organizace práce a používání kapitálu namísto znárodňování, má zlevňovat státní správu
a zmenšovat státní aparát namísto podpory všežravého, omnipotentního, nákladného státu.

Ptáme se někdy u nás v Brně, proč je Rašín národním hrdinou, zatímco náš Engliš upadl bezmála v zapomnění. První chyba je samozřejmě v nás: málo si jej připomínáme, málo o něm mluvíme, málo jej čteme
a studujeme. Jeho životní osud byl navíc o něco méně dobrodružný než životaběh Rašínův: žádné věznice, žádné procesy, žádné tresty smrti, žádný atentát. Jen dvě dekády vyhnanství, dvě desetiletí zákazu Prahy, dvacet let zákazu veřejného působení. Přesto, při nejhlubší úctě k Englišovi, musíme připustit, že si za ono zapomnění může i on sám. Srovnejme břitký styl psaní a vášnivou rétoriku Rašínovu s akademicky rozvážným, klidným jazykem Karla Engliše. Srovnejme Rašínovo „Pracovat a šetřit“ s Englišovým

 „Žijeme nad své poměry. Shon po zábavách a poživačnost dostoupily stupně, jaký nebyl vídán nikdy v těchto zemích. A přece je v šetrnosti pokrok. Kde bychom byli dnes, kdyby naši předkové nebyli část své výroby ušetřili! Všechna zařízení stavební, strojová, dopravní atd., která zvyšují dnes naši výkonnost, snižují břemeno a zvyšují plod naší práce, jsou dílem úspory.“

Jak už v roce 1937 s povzdechem poznamenal Englišův životopisec Jaroslav Kolařík v knize Peníze a politika – Karel Engliš: Bojovník
o stabilisaci
:

„Jestliže si tyto vývody přečetl průměrný funkcionář nějaké organisace státních zaměstnanců, byl z nich asi zmaten.“

Jsme, dámy a pánové, na akademické půdě, můžeme a musíme si z toho proto vyvodit drobné poučení:

nestačí, sama o sobě, akademická erudice, nestačí sama o sobě odvaha, je třeba umět své myšlenky, svou práci, jednoduše, srozumitelně a neúnavně vysvětlovat veřejnosti.

Akademik, národohospodář, politik nikdy nepracuje sám pro sebe, vždy slouží své zemi, vždy se odpovídá daňovým poplatníkům a vždy proto musí usilovat o maximální míru srozumitelnosti. Jestliže Englišova teleologie, jakkoli geniální, je dnes chápána jako pouhá zajímavá intelektuální hříčka, je to bezpochyby dáno Englišovou precizní snahou
o prosazení vlastních termínů, originálních koncepcí a přístupů, které jej činily líné odborné veřejnosti nesrozumitelným. Neopakujme jeho chyby.

Proč však byla pro Engliše stabilita měny a stabilita cenové hladiny tak zásadní? Chápal, že kilogram musí být vždy a za všech okolností kilogramem a metr musí být metrem, nesmí se hroutit pod rukama. Začneme-li plánovat stavbu domu v metrech, ale na počátku stavby bude „náš“ metr 102 cm a na konci 98 cm, dům nepostavíme.

Jako ministr financí uváděl v březnu 1926 do úřadu prvního guvernéra Národní banky Československé, dnes nepříliš známého rašínovce Viléma Pospíšila. Jestliže po sto letech obhajujeme korunu někdy nejen pomocí argumentů makroekonomický, ale také s odvoláváním se na dějiny a cit, pak jen navazujeme na Engliše, který Pospíšilovi řekl:

 „Odevzdávám do vašich rukou nejcennější klenot národní, naši korunu československou, klenot, který není ani ze zlata, ani ze stříbra, nýbrž z práce.“

Hlavním úkolem v mysli mnohých tehdejších národohospodářů bylo navázání koruny zpět na zlato. Samotný zlatý poklad, zářivé dědictví Rašínovo, tvořil stěží 65 kilogramů zlata – nepatrná hromádka sestávající sice z tisíců zlatých mincí a hodinek, ale přesto příliš malá na to, aby dokázala zaštítit silnou, pevnou měnu nového státu. Byla to právě Pospíšilova Národní banka, kdo dokázal korunu zpět na zlato navázat. Zatímco za hranicemi Československa padaly akciové burzy a na dlouhá léta prohrával svou výsostnou pozici svobodný trh, Národní banka Československá zaváděla tzv. zlatý devizový standard. Koruna se stala zlatou měnou v tu nejhorší možnou dobu, 7. listopadu 1929, a to se zlatým obsahem 44,58 mg ryzího zlata za korunu. Profesor Macek odsuzoval zlatý standard spolu s Keynesem jako „barbarskou relikvii“, Englišova kritika vycházela z jeho ekonomického nominalismu, podle kterého kupní síla peněz nezávisí na materiálu, ze kterých jsou zhotoveny či kterým jsou podloženy. Tehdejší bitva o zlatý standard má opět své významné dopady pro naši současnost.

Ke zlatému standardu jsme totiž nepřistupovali ani z důvodů ekonomických, ani z pouhé touhy po prestiži, nýbrž z důvodů ryze geopolitických. Československo se stalo jedním ze zakládajících členů Banky pro mezinárodní platby, dodnes existující BIS se sídlem ve Švýcarské Basileji, která vznikla díky diplomatickému umění pozdějšího Hitlerova bankéře Hjalmara Schachta jako mezinárodní instituce pro řešení německé reparační otázky a realizace Youngova plánu. Fixování koruny ke zlaté devize mělo pro československou ekonomiku stejné dopady jako vstup do jakékoli jiné měnové unie: v době hospodářské krize jsme čelili problémům hlubším a větším, než kdybychom mohli naši měnu sami ihned devalvovat.

Vstup do systému zlatého standardu guvernér Pospíšil chápal jako velký úspěch svůj, bankovní rady i československého hospodářství. Nechápal domácí skepsi, nechtěl rozumět Englišovi a na Mackovu kritiku reagoval podle zápisu z jednání bankovní rady podrážděně slovy

„Pánové budou jistě se mnou souhlasiti, prohlásím-li, že stav profesorský není stavem disciplinovaným, že jsou to vědátoři, kteří si nedají imputovati názor většiny.“

Skutečně, věda není demokratická. O výsledcích vědecké práce se nerozhoduje hlasováním na konferencích, teze a axiomy nejsou výsledkem internacionálních konsensů, poznatky nejsou vyhlašovány jako dogmata, nejsou konečné, jsou – dokonce i v ekonomii – dalšímu bádání neustále otevřené.

Bankovní rada Národní banky Československé si svou chybu uvědomila mnohem později, uprostřed Velké deprese třicátých let. V té době už Pospíšila v guvernérském křesle nahradil Karel Engliš a z té doby se také v archivu České národní banky zachoval, pokud vím doposud nezveřejněný, zápis z jednání. Členové bankovní rady podle něj tehdy usoudili, že jsou tváří v tvář nejhlubší ekonomické krizi naprosto bezmocní a bezradní. Přiznávali, že nejsou schopni sami reagovat, uznávali, že malá otevřená ekonomika v režimu zlatého standardu bezpodmínečně závisí na rozhodování Německa, Francie, Británie
a Spojených států. Shodli se však, že takovou pravdu nelze za žádných okolností přiznat veřejnosti. Chtěli přinejmenším navenek deklarovat, že mají situaci pevně v rukou. Přesto však jeden z tehdejších členů bankovní rady požádal, aby samotné vědomí jejich tehdejší nemohoucnosti bylo dáno do zápisu. Svým kolegům to vysvětlil s velkou pokorou: až jednou, za sedmdesát let, bude tyto naše zápisy někdo číst, ať ví, že jsme nebyli tak hloupí a neznalí, ať nás neodsuzuje, ale ať jen pochopí, že jsme nevěděli, jak jednat jinak. Čteme tato slova po osmdesáti letech a ptáme se, zda máme dnes stejnou odbornou pokoru. Znalosti máme snad jiné, netroufejme si tvrdit, že o mnoho lepší.

Druhá světová válka s budováním Grossraumwirtschaft pod kuratelou Německa znamenala faktický konec svobodného trhu, svobodné
a zodpovědné péče o českou měnu a vlastně i definitivní konec působení Karla Engliše v českém hospodářství. Pouze krátce se z nuceného ústranní vrátil, když byl v roce 1947 inaugurován rektorem University Karlovy, aby ji zaštítil svým jménem v roce oslav šestistého výročí založení. Druhý den po únorových událostech však rezignoval na všechny veřejné funkce a jako persona non grata byl do konce života vyhoštěn do vnitřního exilu stejně jako celé české ekonomické myšlení.

V době, kdy si my v Brně připomínáme stoleté výročí založení naší university, má smysl číst „Poselství k akademické mládeži“, se kterým náš první rektor vystoupil v roce 1947 před pražskou akademickou obcí:

 „Kdo studuje jen proto, aby dosáhl diplomu, který jej opravňuje k určité funkci a určité platové stupnici, nikoli z vnitřní potřeby a zájmu, 

bude přítěží, bude svým podprůměrným výkonem snižovati pracovní odměnu inteligenci ve svém povolání, bude shledán v soutěži lehkým,  ale bude hledati v politice ochranný doplněk své nedostatečnosti na škodu společnosti, 

bude vždy napřed se tázati po svých právech, na místě po svých povinnostech.

Kdo pro výhody nebo ze strachu před škodou opouští své přesvědčení, není charakter. 

Kdo se točí jako slunečnice za sluncem moci a bohatství, není charakter. 

Kdo nemluví pravdu anebo říká polopravdy, aby získal, není charakter. 

Charakter se může vytvořiti jen ve svobodě. 

Nevolnictví, nesvoboda národní a strach není ovzduším pro tvoření přímých páteří a charakterů. 

 

Není vzdělání nebo chytrost všechno. 

Bez charakteru se nedá ani ve vědě, ani v politice nic velkého a trvalého provésti.

 

Tak jako věřím ve šťastnou hvězdu svého národa – a Masaryk mne často těšil slovy: „Pamatujte si to, Pán Bůh nás má rád,“ – věřím i v jeho výkvět, akademickou mládež.“

Epocha Karla Engliše nebyla jen obdobím budování české měny
a brněnské akademické obce, ale především budování odpovědnosti za českou měnu a českou akademickou obec.

 

Karel Čapek v závěru Krakatitu říká „Chtěl jsi dělat příliš veliké věci,
a budeš dělat věci malé.“
Národohospodář englišovského ducha nemá chtít svět měnit, nýbrž pochopit. Politik englišovské odpovědnosti nemá chtít národ řídit, nýbrž národu sloužit. Univerzita englišovských hodnot nemá chtít být internacionální, nýbrž v plnosti slova universální.

 

Národohospodář Karel Engliš dokázal ve své práci sedět na verpánku, jehož tři nohy tvořila věda, vzdělávání a veřejná služba. Maršálskou hůl českého ekonomického myšlení, symbolizující všechna tato tři V, měla naše fakulta až donedávna ve svém znaku. Přeji proto nám všem, abychom ji měli komu předat. Jen tak bude mít naše země ve svém čele vždy své vlastní řádné hospodáře, kteří budou v Englišově a Rašínově duchu hájit svobodný trh a pevnou českou korunu.

 

Quod bonum, felix, faustum, fortunatumsque sit!

 

Ekonomicko-správní fakulta Masarykovy university,
15. 6. 2019
Hana Lipovská