Vděčné a veselé…

23.12.2018 19:03

Vděčné a veselé…

Jeden z mladých frontových bojovníků během čekání u pokladny v knihkupectví prohodil do telefonu: „Když já radši dárky dávám, než dostávám.“ Soudě podle reakcí okolí tím vystihl pocity značné části fronty.

Zásada římského práva Do ut des – dávám, abys dal – naznačuje, že dárce se stává věřitelem. Darem vzniká nárok na budoucí splátku či spíš oplátku (mimochodem, právě zde vidíme kořeny rodícího se peněžního systému). Z ryze ekonomického pohledu pak jeho povzdech znamená, že na první pohled altruistické dávání dárků je počinem výsostně egoistickým

Malé dítě ještě běhá kolem tatínka, který se vrátil ze služební cesty, skáče a volá: „Táto, cos mi přivezl?“ Raduje se ze sebedrobnější maličkosti, z cukru z kavárny, z reklamní propisky. Pak jej však kdosi naučí, že nemá být jen pasivním příjemcem, ale že má aktivně dávat – oblázek, obrázek později z kapesného koupený dáreček. Rázem přestává být důležité, co dostaneme. Na významu nabude, zda jsme se trefili, jestli jsme udělali radost.

Pár reakcí, které dárce dokonale odradí a pokoří, známe všichni:

  • Jééžišmarjááá, proč si děláte takovou škodu?! Lidi, vy nemáte rozum!
  • Vy jste se zbláznili, dyť mi nic nepotřebujeme, proč nám teho tolik dáváte?!
  • To muselo asi stát peněz! Máte šetřit!
  • Hm, pěkný nůž. Já mám doma tolik nožů…Viděls prve ten, jak mám v drváku? Ten mám po tvým prapradědečkovi…
Nevděk nás ponižuje, a tak se příště snažíme lépe: dáváme prezentů více, větších, dražších, zvyšujeme dávku jako nejposlednější závislák - z celého cyklu obdarovávání zůstává hořká pachuť.

Ve slůvku „vděčnost“ cítíme „mimoděk“ stejný kořen jako v „bezděčnosti“: dík resp. dieky, neboli myšlenku. Ostatně anglické dvojice thank a think i německé danken a denken mají stejný původ. Vděčnost je tak, aspoň podle Rejzkova etymologického slovníku, „myšlenkou na prokázané dobrodiní“. Být vděčný znamená dělat si jakýsi myšlenkový audit. Učit se přijímat s pokorou tak, jak umí bezmocní. Staří a nemocní lidé, kteří byli kdysi zvyklí velet, řídit, a dnes leží v hospicích odkázáni na pomoc druhých. Postižení, kteří projevují svou vděčnost po svém, z našeho pohledu možná nemotorně, ale celým srdcem, protože se dokáží radovat z absolutních maličkostí. Poražení a ponížení, pohrdaní, kteří ztratili někdejší privilegia a jsou sraženi na zem, vydání na milost a nemilost svým někdejším pochlebníkům.

Užitečné je proto pozorovat žebráky u kostelů. Někteří stojí mlčky a čekají. Druzí šeptají, volají či pokřikují na kolemjdoucí. Další mají připravený celý výřečný příběh, který mění podle potřeby. Jedni dávají najevo, že mají na almužnu nárok. Jiní se celým postojem, každým gestem takřka omlouvají za svou přítomnost na daném místě, za svoji existenci na světě.

Ještě užitečnější je pozorovat jejich milodárce spěchající s rukou v kapse kolem. Dávají rychle, jako by to chtěli mít co nejdříve za sebou. Dávají se sklopenýma očima, jako kdyby se styděli, že oni mají a druzí ne. Dávají s hlavou skloněnou, snaží se, aby je nikdo při činu neviděl (vždyť krmení holubů a obdarovávání žebráku jest zapovězeno). Nechtějí být věřiteli, protože tváří v tvář žebrákům tuší, že jsou v mnohem větším měřítku dlužníky.

Nejužitečnější je však pozorovat reakce obdarovaných. Jedni za dárcem volají a děkují na celou ulici, druzí potichu zašeptají „Pán Bůh vám to zaplať!“, třetí se ublíženě podívají, že takhle malá suma nestála ani za natažení ruky (na to jsou specialisté zejména v naší Stověžaté, kde se moravskou almužnou nezavděčíte) a konečně čtvrtí stojí dál tiše, omluvně, beze slov, jako ta soška černouška, kterého mívali v kostelích místo pokladničky – když jste hodili pětikorunu, zakýval tiše hlavičkou. Různé podoby vděčnosti podle různých stupňů pokory.

Uvědomila jsem si nedávno absolutní absenci své vlastní vděčnosti. Uvykla jsem stát pohodlně na straně aktiv, na onom radostném „Má dáti“. Být gróf. Věřitel. Očekávatel vděčnosti. Přistihla jsem se, že přesouvat se tu a tam na ono pasivní „Dal“ mi dělá čím dál tím větší problémy. Zaujalo mě to. Začala jsem zkoumat, jak ta moje účetní kniha vypadá. S údivem zjišťuji, že většina mého života se odehrává právě na oné straně pasiv, že jsem permanentním dlužníkem. Dlužníkem, který svůj dluh stále navyšuje, protože mu v aktivech na účtu 010 – Dlouhodobý nehmotný majetek – chybí položka vděčnost.

Vánoce tak, aspoň pro mě, zůstávají mimo jiné velkou školou vděčnosti. Jako každá jiná škola nás učí na jasných, srozumitelných příkladech z běžného života, abychom dokázali později, po vychození školy, pochopit složitost světa. Neumíme si představit stovky miliard korun, ale dost dobře víme, jakou kupní sílu má stokoruna. Neumíme být dostatečně vděční za slunce, které zase vyšlo, déšť, čas, fungující trh, svoji rodinu (o těch ještě větších a tajuplnějších nemluvě), ale můžeme se učit vděčnosti za věci, které náš malý rozum pojme – za knížku, za brož, za pero. Můžeme se možná právě o Vánocích učit vděčnosti v malém, abychom dokázali být jednou a věčně vděční i za velké věci.  

Náš moravský básník Jan Skácel to ostatně nejlépe vystihl ve svém Poděkování:

Poděkujme jak děti za jablko
za vše co bývalo a znovu kdysi bude
za to že věrná po dni přicházela noc
za zarputilé ráno

Poděkujme jak děti za jablko
za to že příští dávno je už za námi
že nás měl čas
jak rybář rybu v síti

Poděkujme jak děti za jablko
a bez výčitek bez pokorné pýchy
za radost která pomohla nám přebolet
za odebraný dar

Poděkujme jak děti za jablko

Kdybych směla popřát k letošním Vánocům jediné, pak přeji nám všem dostatek vděčnosti. V tyto dny třebas vděčnosti k sobě navzájem, časem snad i k tomu největšímu Dárci, vůči kterému naše pasiva převyšují aktiva nekonečněkrát. Vděčnost, která z radosti nad panenkou pod stromečkem přeroste ve vděčnou radost z narozeného Dítěte.

Tak vděčné a veselé svátky Narození!