Vláda jako správce fotbalového hřiště

03.08.2019 13:02

Letošní evropské volby nepřinesly drtivou výhru euroskeptických sil, naopak uspěli Zelení
a francouzský prezident Macron. Vrcholné orgány EU obsadili výhradně Západoevropané. Měli bychom se zamyslet nad tím, abychom se přidali k „západu“?

Je celkem jedno, zda v čele Unie stojí nastupující Belgičan Charles Michel nebo odstupující Polák Donald Tusk. Naopak, Polák v čele Unie představoval pro státy V4 možná i překážku loajality. Kdyby se šéfem komise stal dejme tomu Jan Zahradil nebo Alexandr Vondra, byli bychom také patrně
o něco mírnější, zdrženlivější. S Borrellem, Lagardeovou a von der Leyenovou v čele unijních institucí máme ruce zcela rozvázané k oprávněné kritice, vzdálený Brusel se nám s jejich příchodem ještě více vzdaluje. V této hře totiž nezáleží na obsazení, nýbrž na režii. Pokud by byl šéfem Komise Brit Nigel Farage, předsedou Evropské rady Ital Matteo Salvini a guvernérem Evropské centrální banky třeba Němec Jens Weidmann, hodnotili bychom složení orgánů EU jistě lépe, než kdyby tatáž místa zastávali vzorní středoevropští pokrokáři, pro které je národ sprosté slovo.

Měli bychom přestat kverulovat? Jsme nevděční vůči starým zemím EU, jak někdy slýcháme?

Země V4 nekverulují. Pouze se odmítají účastnit hromadné rituální sebevraždy svých zemí
a svých národů. Za posledních sto let jsme opakovaně zažívali, co znamená přijít o svobodu, ubránili jsme se opakované snaze o naše podrobení, vysídlení nebo zlikvidování, víme proto, jak vysoko jsou sázky. Takzvaná „vděčnost vůči starým zemím“ znamená především nevděčnost vůči budoucnosti naší vlastní země. Kvůli pár milionům eur z fondů nemůžeme zaprodat naše hodnoty, nemůžeme kupčit se suverenitou naší země, nemůžeme ohrožovat naše hospodářství.

Mělo by se po změně guvernérky Evropské centrální banky změnit i náš postoj k přijetí eura?

Přijetí eura je dnes ještě nesmyslnější a ještě nebezpečnější než před květnovými volbami. Evropská centrální banka v čele s Lagardeovou pravděpodobně přestane byť jen předstírat, že dělá hospodářskou politiku a začne naplno plnit politická zadání. Je jasné, že budeme čelit všem pokusům o vnucení eura, bude proto úkolem všech – nejen ekonomů a politiků, ale skutečně všech občanů – abychom se těmto tlakům dokázali doslova za každou cenu ubránit. Euro není jen nějaký technický detail, podobně jako koruna není jen symbol naší státnosti. Měna je skutečným klíčem k politice země a k její svobodě. Tak jako jsme v minulém století nepřevzali říšskou marku ani sovětský rubl, nesmíme dnes prodat českou korunu.   

V rámci demonstrací Milionu chvilek zaznělo obvinění, že prezident Zeman je, pokud jde o jeho „čínskou politiku“, ve vleku Petra Kellnera. Že napomáhá jeho byznysu v Číně tím, jak formuluje svou vstřícnou politiku vůči Číně. Je Zemanův vztah vůči Číně korektní? Zaprodává nás, nebo se snaží o dobré vztahy s mocností budoucnosti?

Čína ani Rusko nám neplatí za naše vývozy svými (pro nás samozřejmě mnohdy naprosto nepřijatelnými) hodnotami, nýbrž penězi. Z tohoto hlediska jsou pro nás proto nebezpečnější odběratelé, kteří vyžadují, aby čeští dodavatelé dodržovali tzv. „Zásady chování pro dodavatele
a obchodní partnery“. Tyto zásady jsou často vytvářeny s oficiálním, neskrývaným, cílem „vychovávat dodavatele“ kupříkladu v oblasti tzv. „LGBT práv“, zakazují používání surovin těžených v některých zemích nebo přesně vymezují, jaké dárky si obchodní partneři dávat smějí a jaké nikoli.

A co lidská práva v Číně? Má pravdu Tomáš Sedláček, když říká, že „s kým obchodujeme, tomu se dříve nebo později budeme podobat“?

Politika prezidenta Zemana není „pročínská“, nýbrž pročeská – podobně jako není pročínská politika rakouského prezidenta Van der Bellena nebo kancléřky Merkelové. Slovní bojkotování obchodu s některými zeměmi je pro velké silné státy často jen nástrojem, jak se na těchto trzích zbavit konkurence třeba právě českých, slovenských nebo polských firem. Pokud chceme důsledně používat argument lidských práv, pak bychom museli přerušit obchodní styky např. s některými státy USA či s Japonskem, kde se stále ještě používá trest smrti.

Zdá se, že se z Číny a Ruska stává spíše klacek na prezidenta Zemana potažmo Petra Kellnera v rukou těch, kdo jsou příliš líní nebo neschopní střetnout se s nimi v přímém politickém či hospodářském boji. Kritici prezidenta Zemana měli v uplynulých letech dvakrát možnost porazit jej ve volbách. Nedokázali to. Kritici Petra Kellnera mají možnost sami podnikat, bez dotací, grantů a pobídek vyrůst, prorazit na trhu a jednou jeho PPF buď koupit, nebo svou konkurencí vytěsnit. Zatím to také nedokázali. Vyhrát závod, protože jste nejlepší, je úctyhodné. Vyhrát závod proto, že jste nechali ještě před startovním výstřelem největšího soupeře diskvalifikovat, je ubohé.    

Dělá současná vláda pro budoucnost České republiky dost? Prezidentský kandidát Michal Horáček uvedl, že Andrej Babiš měl sílu prosadit dobré věci, ovšem nevyužil ji…

Dobrá vláda má jediný úkol: má být dobrým správcem fotbalového hřiště. Má se starat, aby bylo hřiště zcela jednoznačně vyznačeno, aby byly vidět pomezní, středové i brankové čáry, aby byla opravena síť v brankách, aby byla správně sestříhaná tráva, aby fungovalo zázemí pro hráče i diváky
a aby na zápasy přicházeli sudí, kteří budou pískat nestranně. Úkolem takového správce naopak není dávat hráčům doping, uplácet rozhodčí nebo kapitány hostujících mužstev, pronajímat hřiště na technoparty nebo zakázat hráčům trénink, protože se ve středovém kruhu zrovna zachtělo vyrůst nějaké chráněné květince. Poslední vlády bohužel více řeší otázku toho, zda si smí dát brankář po zápase pivo, ale už nevidí nebo nechtějí vidět špinavé dresy a rozbité hřiště.

Jak se naše společnost vyrovná s případným ekonomickým poklesem, nedej bože s ekonomickou krizí? Když už nyní, za ekonomického růstu, probíhají demonstrace a lidé se hádají? A máme politickou reprezentaci, která lidi uchrání před dopady něčeho takového, jako přišlo na konci minulé dekády?

Letos na podzim si připomeneme devadesát let od hluboké Velké hospodářské krize. Naši předci se s ní vyrovnali, protože jim zkrátka nic jiného nezbylo. Krize odhalí všechny podstatné lži ve společnosti: ukáže, kdo vyrostl jen s pomocí nadměrného zadlužení, kdo vyrábí to, co společnost skutečně chce, a kdo jen to, na co jsou poskytovány dotace, kdo je úspěšný díky podnikavosti a kdo jen díky lobby. Jako každá krize i ta budoucí nejvíce dopadne na onoho „běžného člověka“, právě ten však nebude ani demonstrovat, ani se hádat, ale bude se snažit – jako vždy – ještě více pracovat
a šetřit, aby jeho rodina přežila. Pár schopných využije krize k hospodářskému růstu a dá tak druhým práci a živobytí. Mnoho všehoschopných se pokusí získat hlasy neschopných a bude se společně snažit na těch schopných parazitovat. Jak ale věští kněžna Libuše v Smetanově opeře „národ český neskoná, on pekla hrůzy slavně překoná“.

Pokud se podíváme na životní úroveň obyčejných Čechů, jak si stojíme ve srovnání se západní Evropou? Mají Češi dost peněz? Co bezpečnost na ulicích měst? Dohnali, či předehnali jsme Západ v některých ohledech?

Stále ještě patříme k nejbezpečnějším zemím, stále ještě může kráčet osamělý chodec večerní Olomoucí nebo brzce ranní Prahou bez většího strachu, stále ještě nemáme v Brně nebo v Plzni no-go zóny. Stále ještě umíme rozlišovat mezi dobrým a zlým, bráníme se lžiprorokům lžipokroku.

Naše životní úroveň závisí na naší schopnosti vyrábět – a my máme stále nové a schopné vývojáře, výrobce, podnikatele i dělníky, jsme stále dobří. Svědčí o tom schopnost našich firem vyvážet. Pořád ještě odoláváme nebezpečnému životu na dluh, chápeme, že musíme na spotřebu nejprve vydělat
a uspořit. Oproti tzv. Západu máme stále ještě relativně plné kostely i hospody, máme fungující sousedské vztahy (včetně k tomu nezbytně patřícímu furiantství a škorpení se), máme spolky dobrovolnými hasiči počínaje, rybáři pokračuje a myslivci konče, máme výbornou hudební školu, která vychovává nejen světové muzikanty, ale především stovky tisíc těch, kdo hrají pro radost, máme zkrátka pořád ještě ten běžný, někdy snad až příliš poklidný život země, ve které jsme doma. Je možná pravda, že naše „střední třída“ jezdí levnějšími vozy do méně exotických destinací než střední třída na „Západě“, že naši penzisté mají chalupu spíše v Jeseníkách nebo Beskydech než na Mallorce, ale naši chudí většinou nežijí v ghettech. Máme kam růst, máme na čem pracovat, ale nemáme důvod k pocitu méněcennosti a k zaslepenému uctívání jiných zemí.  

Je rozkrádání národního bohatství problém, který potřebujeme akutně řešit? Obáváte se, že
i v dnešní době k takovým případům může docházet?
Kteroukoli krádež umí řešit náš existující soudní systém podle našich stávajících zákonů. Co ovšem soudy řešit neumí je krádež důvěry lidí v soudnictví, v politiky, v podnikatelské prostředí, v trh, v kapitalismus, v systém. Jistě i v naší zemi, stejně jako třeba v Německu, došlo během posledních třiceti let k hospodářským kauzám, které konkrétní lidi poškodily zničujícím způsobem. V těchto případech samozřejmě nelze zločince omlouvat.

Je možné, že se jednou budeme jako o dalším z „tunelů“ učit například o kauze českého lithia?

Pro zemi jako celek, pro každého z nás, je snad ještě horší tunel hloubený těmi, kdo se snaží celý polistopadový vývoj smrsknout pouze na pořvávání o kauzách. Ti, kdo neustále mluví o rozkrádání národního bohatství, o zlých kapitalistech a zlých podnikatelích, ti urážejí především ony příslovečné holičky, obyčejné drobné obchodníky, místní taxikáře, obvoďáka nebo veterináře, učitele angličtiny nebo hospodského. To první rozkrádání je sice zločinné, ale to druhé je neviditelné, a proto těžko postižitelné a ještě ničivější. Zločincem je ten, kdo nás neustále křivě obviňuje z páchání zločinů, kdo vychovává k udavačství, pokrytectví, přetvářce a falši. Říkávalo se jim „falešní proroci“ a běhá jich po zemi stále dost…

V jakém stavu je dnes podle vás národní povědomí a úcta k českým zvykům a tradicím? Jde o silné hodnoty, které přežijí i s mladou generací?

Stojíme mezi dvěma na první pohled zcela odlišnými problémy. První skupinka lidí se řídí myšlenkou „pracovat neumím, žebrat se stydím“, proto hájí takzvané evropské hodnoty z čirého vlastního prospěchu. Tito lidé jsou ochotni a schopni kritizovat své vlastní předky a svůj vlastní národ jednoduše proto, že si tak díky grantům, dotacím, funkcím a přízni části médií zajistí dostatečně pohodlný život.

Druhá skupinka lidí si naopak národ, národní hodnoty a tradice bere do úst dennodenně, ale jejich služba zemi začíná a končí na papíře případně u mikrofonu. Ti první národem pohrdají, protože se jim nevyplácí, ti druzí se k němu okázale hlásí, protože se jim to vyplácí.

Mezi těmito dvěma póly dvou protichůdných křiklounů jsou sevřeni všichni ostatní. Ti, kteří o národu, tradicích, rodině, pouze nemluví, ale kteří pro jejich zachování něco dělají. Svým způsobem slouží národu a našim hodnotám nejvíce ten, kdo dokáže ve své vlastní fungující rodině vychovávat své děti, ten, kdo sám pracuje a nežebroní o dotace, ten, kdo je ochotný vystavit se nenávistné palbě prospěchářů, když hájí několik málo věcí, na kterých skutečně záleží.

Je dnes pýcha na příslušnost k českému národu tak silná, jak by měla být?

Slovo „pýcha“ patrně není správné. My máme být na češství hrdí. Ne proto, že máme – stejně jako ostatní národy – v našich dějinách hrdiny, velké osobnosti, státníky, literáty, vědce, hudebníky. Tím se nevymykáme. Máme být hrdí proto, že Česká republika je naše země, kterou jsme zdědili po předcích a kterou máme povinnost předat v ještě lepším stavu našim potomkům. Říká se, že pokud v očích jezdce není jeho kůň ten nejlepší na světě, je něco špatně. V tomto smyslu máme naši zemi milovat, být na ni hrdí, pečovat o ni. Nikdo nevidí její chyby lépe než my – a nikdo jiný ji těch chyb nezbaví, protože nikomu jinému na ní nikdy nebude tolik záležet.

Oslabuje národní povědomí? A pokud ano, čím je ohrožováno?

Zákeřným ohrožením je neustálé omílání mýtu o „čecháčkovství“. V posledních dekádách sílí falešná obžaloba naší země a Čechů vůbec z malosti, omezenosti, nesvětáctví, neschopnosti si sami vládnout atd. Za těmito provoláními se většinou skrývá pohrdání a povýšenost, snaha dělat se lepším, než jsou „ti čecháčci“. Ruku v ruce s touto falešnou obžalobou pak jde lokajství elitářů, kteří se snaží otáčet dějiny, kteří – s Werfelem řečeno – volají, že ne vrah, ale zavražděný je vinen. Když proti nám pošlou armádu, možná budeme okupovaní, ale v těch, kdo přežijí, češství zůstane. Když místo armády vojáků pošlou po celé zemi armádu intelektuálů, kteří budou tvrdit, že češství je čecháčkovské, špatné
a zavrženíhodné, mají reálnou šanci ve svém ničivém plánu uspět. 

Jsou dnešní projevy nespokojenosti – ať už jde o protesty proti Andreji Babišovi, o nespokojenost s životním standardem, nebo o boj mládeže s údajnou klimatickou změnou, svým způsobem jakýmsi svědectvím o relativní pohodě, ve které se dnes český národ ocitá? Již dlouho panuje mír, ekonomika roste, jsme členy velkého a silného evropského společenství…

Zmíněné protesty ve skutečnosti protestem v pravém slova smyslu nejsou. Těžko se lze stavět do pozice utlačovaných chudáků, když máte na své straně většinová média, opoziční a mnohdy i vládní politiky, když se opíráte o unijní nadstát.

Všechny protestující však nelze házet do stejného pytle. Pokud studenti protestují, protože se jim líbí, že se mohou zcela legálně provokativně vymezovat vůči autoritě a že na ně tzv. „nikdo nemůže“, pak se nejedná ani o protest utlačovaného, ani o protest unuděného, ale o běžné puberťácké zkoušení hranic. To ovšem neznamená, že mezi nimi nenalezneme studenty, kterým opravdu záleží na stavu přírodního prostředí, kteří na rozdíl od svých spolužáků skutečně v terénu zkoumají ohrožené druhy, čistí studánky a vysazují stromky v lesních školkách. Mezi hlasitými protestanty, kteří se shlukují pod hlavičkou Milionu chvilek, pak jistě bude mnoho těch, kteří jsou zkrátka právem zklamaní, právem naštvaní, kteří vidí, co všechno nefunguje, a mají pocit, že „něco se proti tomu dělat musí“.

Tito lidé se k davu připojí v dobré vůli, protože kupříkladu nesouhlasí se snahou Sněmovny relativizovat českou transformaci, nesouhlasí s bojem proti restitucím, protestují proti stavu školství, zdravotnictví, důchodovému systému, zavírání hospod kvůli stále těsnější regulaci, nikdy nekončícímu utrpení na dálnici D1, selhávající železnici nebo růstu vládního dluhu. Bohužel, na fotografiích
a v záběrech televizních kamer budou jen těmi drobnými tichými kamínky, které tvoří dav. Aniž si to uvědomili, nechali se zneužít.  

Hlas tomuto velkolepému davu totiž propůjčí ti, kdo trhem a podnikáním pohrdají, kdo by chtěli ještě hlubší ideologizaci školství, kdo nehodlají řešit ani zdravotnictví, ani důchody, ale zato si pohrávají s legalizací vraždění pod novým názvem eutanazie, kdo by vyřešili problém D1 tím, že by právě těm drobným, pracovitým, normálním lidem znemožnili její používání, protože vedou ve jménu lobby boj proti klasickým automobilům, kdo by naši zemi rádi a ochotně zadlužili ještě více. Je pak otázka, zda má člověk legitimizovat svou účastí na podobném shromáždění ideologie, které mu samotnému škodí. Možná nemáme koho volit, ale pak je nutné schopné lidi hledat, nikoli ostrakizovat. Pokud totiž odpovědnost nejsme ochotni nést my, velmi rádi se o nás postarají jiní.